Nejraději bych objala kuchaře, který mi v sobotu připravil poctivý steak na voňavých houbách se zlatavou přílohou. Dal mi tak možnost posedět s přítelem v oblíbené restauraci a libovat si v dobré náladě způsobené podzimní procházkou po Vyšehradském hřbitově. Nebýt jeho, o chvíli později jsem improvizovala, nejspíš už pěkně naštvaná, v kuchyni naší pronajaté garsonky.

Jsem zamilovaná do všech paní na úklid. Sním o tom, že budu taky jednu mít. Zařekla jsem se, že to bude ve chvíli, kdy budu žít v bytě, ve kterém bude dost místa na to se alespoň otočit.

Nedám dopustit na herce, spisovatele, malíře a fotografy, kteří ze sebe vydají vše, aby můj život naplnili emocemi, barvami a poznáním.

K fotografům jsem svoje úvahy ostatně směřovala. Tedy spíš k tomu, že já se mezi ně nepočítám. Jako by to bylo včera, vidím, jak jsme s mojí živelnou kamarádkou vyrazily na výlet do rozkošného Sherborne. A zatímco ona chvíli ležela na štěrku, chvíli klečela v blátě, aby získala nejkrásnější možnou fotku, já se procházela, nasávala atmosféru místa a byla prostě šťastná, že jsem. Ve chvílích, kdy nemám na svých toulkách podobný doprovod, jsem nucena zachycovat vše, co si chci uchovat ve vzpomínkách, sama. Na iPhone, foťák mě stresuje. Výsledek většinou taky. A teď mě navíc stresuje, že by bylo fajn texty vyšperkovat obrázky, ale to není moje parketa. Nakonec pro mě bude možná zajímavé pozorovat, v co se moje nechuť ke spoušti fotoaparátu vyvine. Nutné zlo sloužící k předání informace nebo pocitu za jakoukoliv iKvalitu? Nebo postupné podmaňování si pro mě dosud záhadného a složitého procesu? Sama si v tomto okamžiku neumím vybrat a nevylučuji ani kombinaci zmíněných variant. Necháme se tedy všichni překvapit?

Moje dvorní fotografka…