Sedím s nohama stočenýma pod sebou v měkoučkém křesílku v našem vlastním obývacím pokoji, jsem klidná, v ruce mám šálek horkého čaje a na tváři šťastný úsměv. Rozhlížím se po minimalisticky zařízené prostorné místnosti plné světla, které se ke mně dere z terasy plné zeleně. Držím minutu ticha za všechny bytové architekty, které jsem na tomhle manifestu dokonalosti uhnala.

S takovým předobrazem jsem vyrazila na obhlídku bytu, který se měl stát mým domovem. Tedy mým a mého přítele, který vidí ještě dál. Vidí za minimalistickým nábytkem elektrické zásuvky a pod měkoučkým křesílkem rovné podlahy.

Zarazilo mě už to, že jsme si nešli prohlédnout vzorový byt v typově odpovídajícím domě, ale v takovém, co se už nikdy stavět nebude (teda minimálně je to mé vroucné přání a tímto se přimlouvám). Nelíbila se mi tmavá barevná chodba ústící do další tmavé barevné chodby. Nelíbil se mi byt, rozměry odpovídající předsíni bytu, o který jsme projevili zájem. Nelíbilo se mi odsuzovat paní v protějším domě za to, že složitě a zdlouhavě stele postel, a že by mě nepochybně udeřila do obličeje, kdyby podnikla ještě rozmáchlejší gesto. A dorazilo mě, že si nemám nárok vybrat dveře, podlahu ani záchod. V tu chvíli jsem zjistila, že Bůh opravdu existuje. Jmenuje se developer. Ví, co se nám líbí, a řídí každou naši dlaždičku. Martin mě upozornil, že linoleum v kuchyni už je vypoulené. Proto jsem se cítila jako na šikmé ploše. Nebo to bylo proto, že jsem si představila, jak zamačkávám slzu před zrcadlem ve své standardizované koupelně hotelového typu a laciného vzezření?

A tak nevím, jak si sednout, aby mě nebolela záda a mohla jsem pohodlně psát. V posteli naší pronajaté garsonky. A doufám, že se brzy objeví nadějnější nabídka, do které si okamžitě zase promítnu svůj sen.

Kapitola bydlení je stále otevřená, jedno je ale jisté, miluju Stromovku a je můj sen bydlet poblíž…