Petite mort

Kulturu beru jako základní lidskou potřebu. Radši bych nejedla, než bych se vzdala divadla. Teprve, když se usadím v hledišti, jsem to opravdu já ve své nejšťastnější podobě. Během přestavení se většinou směju a vždycky brečím. Štěstím, dojetím nebo prostě proto, že si připomenu vlastní životní příběh. Cestou domů se vznáším pár centimetrů nad zemí a jsem inteligentnější, živější, lepší člověk a vidím toho kolem sebe víc, než obvykle. Fasády domů jsou poseté zajímavými detaily, v parku vítězí jaro nad zimou a támhle ta paní vypadá hrozně tajemně, musí to být houslistka nebo výtvarnice. Dodneška nechápu, kde ta černá díra leží, protože se denně cpu jako protržená a v divadle se vyskytuji sporadicky.

Všechny mé letošní zkušenosti s tímto zařízením mají jedno společné, vždycky mě něco překvapí. Na Čarokraji mě nadchla výprava, nápaditá a na Janáčkovo velkolepá. Na Prodané nevěstě mě zarazilo klasické pojetí, už si nepamatuju, kdy jsem naposledy viděla představení bez lidí s koňským zadkem na kolečkách za pasem. A Petite mort? Ten mě dostal hned několikrát.

Především to bylo krásné představení plné strhujících výkonů. Jestli jsem se já bavila u části jako vystřižené z Cavemana, musela být opravdu dobře vystavěná. Jinak by mě naštvala, protože to byl výběr v pravdě nečekaný. Samotný Petite mort byl pro mě zjevením a chvílemi jsem opravdu nedýchala nad choreografií a provedením. Byť byl večer složený ze čtyř úplně odlišných částí, byl konzistentní. Z praktického hlediska mě úplně neoslovily dlouhé prodlevy mezi jednotlivými částmi a dvě přestávky. Nelíbily se mi kostýmy, přitom ty mi přijdou u baletu důležité. Balet je pro mě o těle a jeho pohybu a obojí má vypadat perfektně a nelichotící kostým působí rušivě. Zbytečný pro mě byl přídavek od hostujícího Ostravského Národního divadla. Kdyby byl zařazen na začátek představení, vyzněl by mnohem lépe, po Petite mort to svádělo k porovnávání a to pro mě dopadlo jednoznačně. Umění a spartakiáda.

Když už jsme v tom umění, vybavila se mi moje jediná divadelní zkušenost a já se o ni nemůžu nepodělit. Dokládá, jaký má život krutý smysl pro humor, který jsem možná ocenila až po letech, ale o to víc mě dostal.

Na prvním stupni základní školy jsem měla ve třídě jen tři další spolužačky, jinak to byla třída klučičí. Každoročně jsme pořádali besídky pro rodiče a přátele školy, a zatímco v první třídě se to odbylo tanečky a recitací básniček, od druhé začalo to pravé umění, činohra. Z toho všeho logicky vyplynulo, že se poctivě vystřídáme a každá bude jeden rok princezna nebo prostá dívka, v každém případě hvězda večera, kolem které se to bude celé točit a kterou zachrání a vezme si udatný malý spolužák. No a na mě vyšla Dora ze Zlatého kolovratu. Pronesla jsem sotva dvě věty, celou hru proklečela na židličce s rukama za zády a zavřenýma očima, aby mě na konci zachránil spolužák Petr, přinesivší moje oči a údy z komory. Že se mi ten kluk vůbec nelíbil a byl o tři hlavy vyšší, než já, už ani nebudu dodávat. Poznamenalo mě to na celý život, a i když se tomu dneska směju, přikrčím se pokaždé, když se ty verše odněkud vyderou na světlo.

Foto: Národní divadlo Brno

Petite mort

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s