Zvyky, tradice a ty naše český palice

Roky jsem žila v Anglii, byly to zrovna ty roky po střední škole, kdy jsem formovala svoji osobnost a byly pro mě velmi důležité. Nemohla jsem mít zajímavější mládí a byla jsem v té době opravdu, opravdu šťastná. A první věc, která se mi dnes vybaví, když na tu dobu vzpomínám, jsou zvyky. Co by byla Velká Británie bez tradic?

I já jsem měla spoustu těch svých osobních a drobných, měla jsem rutinu pro všední den, ve kterém jsem šla do práce, měla jsem ji pro víkendové dny trávené doma i pro výlety.

Vstala jsem brzy ráno, upravila se, sbalila a vyrazila na nádraží. Koupila si lístek na vlak a snídani. Černý čaj byl její nezbytnou součástí. Dívala jsem se na britskou krajinu za oknem a cítila se neskutečně šťastná, že jsem tady a teď a zároveň velmi smutná, že to nemůžu sdílet s nejbližšími. Přijela jsem do Oxfordu, Londýna nebo Paigntonu, zorientovala se, prošla město, udělala pár fotek a sedla si na lehký oběd u kterého jsem napsala pohledy a prošla si mapy a poznámky, abych se ujistila, že neodjedu, aniž bych viděla vše, co jsem si naplánovala. Večeři jsem si koupila na cestu a pořádala ji při čtení knížky. Domů jsem se vrátila klidná a vyrovnaná, dostála jsem své výletní tradici.

A když jsem se vrátila do republiky? Už jsem nebyla zdaleka tak šťastná a své zvyky jsem začala postupně opouštět nebo jsem si je nepřipouštěla. Přišlo mi a vlastně stále připadá, že tady se zvyky nenosí. Že je tradice něco, čemu se smějeme a je to snad i projev slabosti.

A pak přišel další Nový rok a my se šli projít po Novém světě. A na oběd k Labutím, kde u vedlejšího stolu seděla ta samá rodina, jako každý rok, od doby, co jsme spolu. A pak tu byl můj zvyk udělat nové plány a každé ráno začalo černým čajem a já si najednou vzpomněla na Anglii, na sebe, začala si to užívat a rozhodla jsem se začít zase bazírovat na zvycích a chci jich mít tolik, že zaplní celý můj den.

Tradiční výlet do Plymouth…

1. Tradiční výlet do Plymoutn...