Probudila jsem se. Za oknem bylo krásné ráno plné světla a pršelo, což mi přišlo zvláštní hned. Ale uvědomila jsem si to až teď odpoledne. Od chvíle, kdy jsem otevřela oči, jsem byla unavená, jako bych měla za sebou náročný den v práci. Jenže já ho měla teprve před sebou. Celé to ranní vypravování mám v mlze a do kanceláře jsem se rozhodla jít pěšky a odevzdaně. Když jsem podešla vlakové nádraží, narazila jsem na partu kluků od města, kteří zametali písek a štěrk, co se ho za zimu naházelo na chodníky, aby nám to tolik neklouzalo. Ti kluci byli mile veselý, povykovali na sebe, zpívali si a mně proběhlo hlavou, že teď už to bude sranda pro nás pro všechny. Že máme se zimou vyrovnaný účet a bude konečně světlo a teplo. Za tu malou chvíli uvědomění jsem byla strašně ráda.

A taky mě vzápětí napadlo, jestli to opravdu bylo tak, jak to vypadá. Zvláštní myšlenka. Jestli jsem si opravdu uvědomila, že je jaro, na základě události, které jsem byla svědkem. Nebo jsem se s tím pocitem probudila a cestou do práce jen podvědomě hledala něco, do čeho si budu moct svůj pocit zhmotnit. Věděla jsem díky těm klukům, že zima skončila nebo bych si toto vědění bez nich promítla do trsu zelenkavé trávy nebo trylkujícího opeřence?

Na podobné dilema jsem potom narazila v životopisné knize o Coco Chanel. Zničená smrtí přítele odjela doprovázet jisté novomanžele na svatební cestu do Itálie. Připadalo jí, že už nic nemá smysl, když v kostele uviděla muže, zlomeného bolestí, opírat se čelem o hrobku. Na základě toho výjevu jí došlo, že ona má sílu bojovat a musí to proto dokázat. Ale já se nemůžu ubránit dojmu, že si tento význam do nebohého muže promítlo její zdravé já, které bylo připraveno vrátit se do života.

Pointu dnes nečekejte, nepřijde, raději si do té úvahy promítněte něco ze sebe.

To naše vlakové nádraží…