Můj paralelní vztah

Před pár hodinami jsem se vrátila. Zamilovaná. Zamilovaná do všech najednou a do každýho zvlášť.

Abych se vysvětila, byla jsem s firmou na horách v Rakousku. Když dodám, že nelyžuji, asi si zkusíte cvičně promnout oči, jestli tahle kombinace není jen výplod vaší fantazie. Ale ve skutečnosti je to moje realita.

Nikdy jsem nestála na lyžích, ani jsem po tom netoužila a nijak mě to nelimitovalo. Když začala Saša organizovat hory, použila jsem to jako svůj legitimní argument. Byla jsem ujištěna, že si tam můžu dělat, co chci, že už jsem velká holka a já s radostí kývla.

Jsem neskutečně dojímající typ. Emoce cvičí s mou mimikou i několikrát denně. A tak už cesta byla pro mé city hotová pastva. Ty hodiny, kdy jsme neustále kontrolovali, jestli jsme někoho nesetřásli, čekali na sebe, sjížděli se na společný oběd a nákup, ale taky na toaletu. A že zastávek toho druhu bylo teda nepočítaně. Vždycky jsme se zvesela vítali, vtipkovali a snažili se udržet rovnováhu, když nám rozjařený šéf naskakoval na záda.

Vyhodit lahve zející prázdnotou po přestáté cestě a rovnou načít další? Určitě to zajistilo obojí, nezapomenutelný večer a nejisté ráno.

Ostatní obyvatelé chaty se rozprchli po okolních sjezdovkách a mně bylo jasné, že to budu chtít asi příští rok zkusit taky, záviděla jsem jim. Vypadali tak důležitě v plné zbroji. Takhle jsem vyřídila, co jsem potřebovala a vydala se na túru po okolí. Co vám řekne asi každý normální člověk, který se do Rakouska podíval? Upravené vesnice, dokonale střižené trávníky, profesionalita na každém kroku. A já? Nevkus světem vládne, ty přezdobené chajdy a drobné zlaté náušnice v uších stárnoucích pánů mě budou strašit snad i ze spaní. Když jsme jeli kolem funkcionalistické vily, fixovala jsem ji pohledem, dokud mi nezmizela daleko za zády, abych se uklidnila. Všichni tu umí perfektně anglicky, bohužel se špatně zachytitelným akcentem a tempem řeči. Navíc se předpokládá, že když se na vás někdo usměje a vy se zaculíte zpět, je to hozená rukavice ke společenské konverzaci. A tak znám polovinu Bad Gasteinu. A vzduch, ten tu voní lesem a to mě dojalo.

A pak už to šlo v rychlém sledu, řádění v lázních, vaření společných večeří, večer bujarý a večer utahaný, společný závěrečný úklid. Neustálé ohlížení se, jestli těm ostatním nic nechybí a cesta zpět v podobném duchu jako jízda tam.

Ani jsem se nenadála a stála jsem přede dveřmi s kufrem u nohy a světle růžovým svetrem v kaluži. Tak to asi musí dopadnout, když si vezmete věcí k neunesení s představou, kolik toho za pár dní na horách s partou stihnete. Nestihnete a následně nedonesete bez úhony ani těch pár kroků.

Doma mě tentokrát nikdo nečekal a já se cítila tak nějak divně a pozorovala se tak dlouho, až jsem to vysledovala. Byla jsem v euforii a zaražená zároveň. Pocit zamilovanosti. Do každýho zvlášť a do všech najednou. Tahle firma je tak trochu můj paralelní vztah.

Bad Gastein…

IMG_5081

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s