Chystali jsme se takhle jednou ke spánku. Nic romantickýho, přetahovali jsme se o ideální poloviny postele. Ta moje začíná na levé hraně a končí na pravé a ta Martinova přesně naopak.

Sáhla jsem ještě po mobilu, aby mi náhodou něco neuteklo a začala brečet dojetím. Ve zprávách mi přistála fotka Maruščiny ruky ozdobené snubním prstýnkem.

A netrvalo dlouho a brečela jsem znovu. Seděla jsem s Maruškou v oblíbeném Marilyn cafe baru v Brně, nad dárky k narozeninám, povídáním o životě, ale ani jedno z toho naštěstí nebyl důvod mých slz. Maruška mě jen tak mezi řečí požádala, jestli bych jí šla za svědkyni na svatbě.

Tohle jsem tedy opravdu nečekala. Jsme si velmi blízké, ve spoustě věcí určitě podobné. Moc si rozumíme a Maruška mě nejvíc podporuje v plnění mých snů. Taky je mi velkým vzorem a její vlastní úspěchy v oblasti designu a návrhářství mým hnacím motorem. Ale známe se pár let, je to vlastně poslední opravdu blízká kamarádka, co jsem získala. A teď mi svěřila roli svědkyně.

Celou svatbu začala Maruška plánovat hned, tedy rok dopředu a s tím, že už tehdy měla o spoustě věcí jasno. Ukázalo se, že je to tak akorát včas. Na mě připadlo jen několik málo úkolů, které provázel stres a panika, že je nezvládnu včas a k její spokojenosti. A lítost nad tím, že žiju na druhé straně republiky a nemůžu být do všeho zasvěcená tolik, jak bych si přála. Ale měsíc před svatbou se s tím snažím nějak porvat, soustředit se na věci, které mi zbývá dokončit a doufat, že ta svatba bude nejméně tolik úžasná, kolik energie, času a kreativity do ní Maruška promítla.

Na závěr nemůžu nepřidat svoji první vzpomínku na Marušku a začátky našeho velkého přátelství, protože mi nad tím svědkováním víří v hlavě.

To jsem ještě byla mladá, štíhlá a veselá holka, která si myslela, že jediné, co potřebuje ke štěstí, jsou peníze. A tak jsem trávila celé dny v kanceláři svým instantním (rozumějte předpřipraveným) podnikáním a randila jsem jako o život.

Ten den se od jiných nelišil až na jednu maličkost. Vyběhla jsem na poslední chvíli ze sídla firmy a nastoupila do autobusu. A ten jel místo deseti minut do centra hodinu. Na první rande jsem tak dorazila se tři čtvrtě hodinovým zpožděním. A ještě navíc rande s klukem, který má opravdu hluboce zakořeněná pravidla slušného chování. A jeho čas je na 45 minut čekání na Godota opravdu příliš cenný. A byl mi víc, než sympatický, už tenkrát.

Byla jsem na tebe tak naštvaná a chrlila jednu omluvu za druhou, dokud se situace neuklidnila a my si nevšimli, že na té kavárenské zahrádce tady a teď sedíme proti sobě. Dva lidi, kteří si vzájemně připadají zajímavý a už už se chystají začít se oťukávat a poznávat.

A přesně v tu chvíli se na scéně objevila Maruška. Ten den měla se svou kosmetickou firmou akci právě v té naší kavárně a přišla mi mile nabídnout, že mě nalíčí. Aniž chudák tušila, co jsem právě vyvedla a jak je mi vzdálená představa, že se s omluvným úsměvem zvednu a nechám svůj doprovod dvacet minut o samotě, zatímco se nechám v útrobách kavárny vylepšit. Až moc důrazně jsem jí řekla, že mám s sebou společnost, které bych se ráda věnovala a o kosmetiku nemám zájem. Poděkovala jsem za vizitku a v hlavě měla jediné, ať ta holka rychle vypadne.

Šok jsem přestála. Ostatně s Pavlem jsme se nějakou dobu vídali a dodneška si občas napíšeme, jak jde život. A hned druhý den ve mně začalo hlodat svědomí vůči té slečně z kavárny a tak jsem se k ní objednala na kosmetiku. Ta mi pomohla ve všech směrech. Zlepšila mi pleť a tak ji používám dodnes. No a hlavně mi přivedla do života Marušku. Brzo jsme totiž nad odličovačem očí a vyživující maskou zjistily, že si máme hodiny o čem povídat a že spolu rády trávíme čas a najednou jsme tady, nevěsta a její svědkyně měsíc před svatebním dnem.

Nejoriginálnější svatební oznámení…