Na pár adresách už jsem bydlela. Nejdéle pochopitelně u rodičů. Tam mám dodnes svůj pokoj, který několikrát změnil podobu, až do té dospělácké s minimem věcí a nachovými stěnami. Často tam jezdívám za přáteli, odpočinout si a za rodinou, jako na chalupu. Potom pár let v Anglii, můj první podnájem byl věčně neuklizený, ale nádherný dům z červených cihel v té nejvíc anglicky vypadající ulici, lemované po obou stranách na chlup stejnými domy. Moc ráda vzpomínám na náš pronajatý domek za potokem, krásné světlé místo s parkem a tou nejkouzelnější cestou kolem řeky, kterou jste došli až do středu města a po které se na jaře batolila mláďata kachen a labutí. Taky jsem bydlela na Vinohradech, ve třináctém patře s výhledem na Brno a tou nejúžasnější paní domácí. Ale ať jsem bydlela tam nebo tady, vždycky jsem pokukovala po Praze.

Aniž bych v Praze měla zázemí, vždycky jsem se nejlíp cítila právě tam. Sotva jsme vjeli na dálnici, ožila jsem, když jsme míjeli kopec obsypaný chatkami, od kterého je to do Prahy půl hodiny, začala jsem nezřízeně těšit, s prvními sklady při dálnici ze mě všechno spadlo, s prvním pohledem na Vltavu a Staré město jsem se plnila pocity dojetí a štěstí. Byla jsem tam odvážnější ve svých plánech, dívala se konstruktivněji na řešení svých problémů. Cítila jsem, že tam patřím, byla jsem díky tomu městu lepší a smysluplnější. Brzy jsem si to začala uvědomovat, ale nechávala to zase hezky rychle odeznít na cestě do Brna, protože tam se odehrával celý můj život, když jsem zrovna pobývala v republice.

A pak to jednoho dne přišlo. Opustil mě přítel. Obral mě o firmu a iluze. Kruh se uzavřel, já byla zase u rodičů a stála před rozhodnutím, jak začít. Znovu a lépe. Procházela jsem se, běhala, hodiny proseděla v přírodě nebo na dětském hřišti za rybníkem ve vedlejší vesnici a promýšlela různé scénáře. Až mi to došlo. Vždycky jsem potlačovala pocit, že mám žít v Praze, ale teď už nemusím, vůbec nic mě tady nedrží. Zajela jsem si na obhlídku několika bytů, v jednom si pronajala pokoj a přestěhovala se. Neměla jsem práci, v Praze bydlela jen jediná moje kamarádka. Ale měla jsem pocit hraničící s jistotou, že tohle bylo perfektní rozhodnutí.

A protože ta kamarádka byla shodou okolností moje nejlepší a přítele jsem téměř hned, po přestěhování, nahradila kvalitnějším vzorkem, nikdy mé nadšení neopadlo.

Ještě dnes, po těch letech, se procházím starobylými ulicemi plnými skvostných staveb nebo po břehu Vltavy, kterou ze široka kopíruje náplavka zalitá sluncem a rozbrečím se dojetím nad tou krásou a jsem vděčná, že můžu žít právě tady. A ať navštívím sebekrásnější místo světa, nikdy mě ani nenapadne vyměnit ho za Prahu. S úsměvem na tváři a vědomím, že nejde vybrat jinak a lépe žiju Prahou dál. A o co se tu právě teď snažím? Najít osobní vyrovnanost a stejně dobře, jako se mi podařilo nahradit bydliště a přítele, nahradit také chybějící firmu a iluze, abych si Prahu mohla užívat opravdu naplno.

Má nejoblíbenější místa? Stromovka…

Nový Svět…