Každý asi máme to své místo. Kousek světa, kam si zalezeme, když je nám zle. Potřebujeme v klidu nerušeně přemýšlet nebo se spojit sami se sebou. Je to pravděpodobně stranou prostředí, lidí a starostí, které nás denně pohlcují.

Dá se vybrat prakticky. Takové svoje praktické místo jsem měla ještě u rodičů. Za domem mají dvorek, zahrádku a ve svahu za ní vinohrad. Když jsem potřebovala, vyškrábala jsem se až na úplný vršek, koukala do krajiny a přemýšlela a přemýšlela. Měla jsem to u nosu a mohla tam nerušeně rozjímat.

To současné jsem si vybrala pocitově. Postupem času jsem prozkoumala nejrůznější kouty Prahy. Každé to místo ve mně samozřejmě vzbudilo nějaké emoce. A jednou, když jsem byla opravdu, opravdu zoufalá a potřebovala jsem se ponořit sama do sebe a vymyslet, co dál, došla jsem prostě instinktivně až sem.

To moje místo je Stromovka. Cítím se tam dobře a bezpečně, i když mi je hrozně. Můžu tam v klidu přemýšlet, když bloudím pohledem po vzrostlých stromech nebo pozorovat lidi, když mi běží hlavou příliš mnoho myšlenek na to, abych něco kloudného vykoumala. Ale můžu si tam taky jen tak číst, psát, plánovat a odpočívat, když je mi fajn.

Tentokrát jsem sem dorazila po hádce s Martinem. Byla to jedna z těch mnoha definitivních, kdy jsem byla přesvědčená, že takhle už to prostě dál nejde a po tom, co jsme si řekli, už s ním nemůžu zůstat. Chtěla jsem se vybrečet, uklidnit, začít organizovat stěhování, podívat se, kolik jsme měli ještě na letošek společných pozvání na svatbu a lístků do divadla, abych se rozhodla, kam spolu musíme a jak si podělíme zbytek. Ale moji pozornost úplně rozhodila Stromovka. Naposledy jsem ji viděla někdy loni, celou rozbagrovanou a oslabenou počasím. Teď byla jiná, krásná, plná vody a jara a stromů obsypaných drobnými růžovými květy. Vůbec jsem se nedokázala soustředit sama na sebe. Musela jsem ji hned celou projít, pořádně si ji prohlídnout. Posadit se na lavičku a pozorovat všechen ten ruch a šum. A byl to nejlépe strávený čas. Protože jsem přišla domů bez jakékoliv přípravy, ale s vědomím, že nic měnit nechci, že se k hádce nechci vracet, že ke mně ten můj kluk patří stejně jako ten kus přírody v Holešovicích.