Další věcí, do které jsem se pod vlivem podzimu a nicnedělání na dovolené zatoužila pustit, je návrhářství.

První model se mi okamžitě začal sám skládat v hlavě. Na jeden z výletů jsem vyrazila v dlouhých šatech a hned mi hlavou probliklo, že nic není tak pohodlné a elegantní, v ničem se necítím lépe. A bylo rozhodnuto. Za výlohou obchodu někde v Budějovicích jsem uviděla šaty, které měly pas řešený přesně, jako budou mít ty moje. V Praze jsme vystupovali ze žlutého autobusu a slečna přede mnou si upravovala žlutou sukni a mě bylo jasné, jaké budou barvy.

Začala jsem sondovat, z jakého materiálu se šaty šijí, kolik ho vlastně budu potřebovat a všechno mě mile překvapovalo do chvíle, kdy jsem začala hledat někoho, kdo mi šaty ušije. Švadlen je málo a dělí se na dvě skupiny. Jejich práce je buď pekelně drahá, nebo jen drahá. Často nemají v pořádku webové stránky, neumí zaujmout, chybí referenční materiál nebo jsou to obrazy mých nejdivočejších nočních můr a vzpomínky na komunismus. Ty moje jedny šaty by se takhle asi vyřešit daly, ale neměla jsem z toho dobrý pocit. No a samozřejmě jsem se taky okamžitě začala připravovat na variantu, kdy se v nich projdu po Praze nebo Brně a ohromené ženy mi budou cpát objednávky do záňadří a neumím si představit, co by potom musely takové šaty stát a jak dlouho by trvalo jejich dodání.

Okamžitě mě napadlo jednoduché řešení. Budu si šít všechno sama a hotovo. Kdo viděl někdy alespoň z dálky šicí stroj, asi se zasměje, jak moc daleko jsem byla s tou jednoduchostí od pravdy.

Moje šikovná kamarádka Katka, která už jako malá šila róby pro panenky a dnes ušije cokoliv od tepláčků pro dítě po sukně a šaty pro sebe se mi okamžitě nabídla, že mě šít naučí. Odvážná to žena.

V sobotu jsem se dostavila na první lekci. Šila jsem křivé čáry kolem rovných čar na látce, házela vtípky na vlastní účet, smála se, až mi tekly slzy a měla bezprostřední dětskou radost, že jsou moje prsty a cvičná látka stále dvě samostatné jednotky. Nemohla jsem si pomoct, vždycky mi udělá hroznou radost, když zjistím, že jsem nemehlo a můžu se sama sobě od srdce zasmát.

K rodičům jsem se po sobotním dni stráveném s Katkou a její malou Aničkou vracela vysmátá, odpočinutá a se dvěma vlastnoručně ušitými povlaky na polštáře v kabelce. A i když mám k šití vlastních návrhů pekelně daleko, objevila jsem nový způsob užitečné relaxace a obrovský prostor pro osobní zlepšování.

Mnou ušité povlaky na polštáře…