Zaručená dieta

Matoucí název pro povídání o první sólové dovolené, uznávám. Ale na mě tak Zlín prostě působí. Je to místo, kde se cítím neskutečně dobře, ztělesnění toho, v co věřím. Podpis Tomáše Bati, který se zatím nikomu nepodařilo vymazat, i když snahy o to byly velké, za války i komunismu.

Vždycky, když se Zlínem procházím a prohlížím si ty cihlové stavby nejrůznějších podob, sloužících rozličným účelům od práce, přes bydlení, zdraví, kulturu, až po cestování, připadám si malá, nejmenší na celém světě.

Zlín jsem navštívila už v dětství. Jediné, co jsem vnímala, byla Zoo. Potom v dospělosti obchodně. A teď na sklonku s kamarádkou jako samozvaný průvodce. Podle toho to taky vypadalo. Párkrát jsme zabloudily, pár míst vůbec nestihly projít, ale přesto mi tvrdí dodnes, že se jí výlet líbil a já mám pocit zadostiučinění, že jsem jí něco z té Baťovi velikosti předala.

Trochu mě tedy rozhodilo, že když jsem se v květnu po asi půl roce vrátila na místo činu, nebyla jsem schopná trefit z nádraží na náměstí Míru. Respekt z místa se mísil s divným pocitem samoty a naštváním z neschopnosti. Ale zorientovala jsem se velice rychle, celé dny trávila procházkami městem, četla si v některém z mnoha parků. Připomínalo mi to dětství, období, kdy jsem takhle bezstarostně trávila celé dny venku.

Nejvíc na mě zapůsobila místa, kam jsem se dostala poprvé. S pocitem provinění jsem se naprosto zdravá vydala na průzkum areálu Baťovi nemocnice. Obešla jsem zlínské filmové ateliéry a půl hodiny čekala jako na autobus. Ve skutečnosti ale na to, až mě objeví pro nějakou príma kládu. Nestalo se a tak jsem se tím autobusem ještě ráda vrátila do města. To už mi totiž začínalo být lehce zle z úžehu, který jsem dostala z bezstarostně dětských dní venku.

Doslova vrchol mého Zlínského potulování byl lesní hřbitov, hrob Tomáše Bati. Výběru květiny jsem věnovala nemalou pozornost. Rozhodla jsem se, že nic okázalého a exotického nepadá v úvahu a zvolila prostý karafiát meruňkové barvy. S rudým bych si připadala jako zhrzená milenka a bylo by mi stydno se u hrobu s někým potkat. Místo a náhrobek jsou přesně takové, jaké jsem si je přála najít. Jednoduché, důstojné a klidné. Stála jsem u hrobu jako přimrazená hodnou chvíli. Hlavou mi vířily myšlenky, dojímala jsem se. Měla jsem potřebu něco slíbit a tak jsem si zhodnotila, že v životě nedokážu ani setinu toho, co Tomáš Baťa a že jediné, co mi dává s mým zaměřením smysl, je šířit jeho odkaz.

A tak si na Prvorepublikové chystám malou sérii informací o tom, kdo Tomáš Baťa byl. A spřádám obrovské plány do budoucna.

Tolik jsem se zabydlela v tom zeleném městě, svých plánech a malosti, že mi bylo líto, že odjíždím. Dokud jsem si neuvědomila, že jedu do Luhačovic a o tom třeba příště.

Továrnu měla velká spousta zaměstnanců, včetně Tomáše Bati, na očích i ve dnech odpočinku…