Poslední dobou pršívá při jedné jediné příležitosti. Když jedu s kufrem a kabelkou, někdy i další cestovní taškou do práce a potom rovnou do Brna a dál k rodičům do Šumic.

 Výjimkou nebyl ani dnešní den, ale ukázalo se to být obrovskou výhodou. Ráno se ke mně na Kamenické vmáčkla sympatická paní a povídaly jsme si o počasí, a kam máme která namířeno. V kanceláři jsem si řekla, po vzoru Šimka a Grossmanna, že nebudu sedět v suchu u stolu, když venku tak krásně prší a zašla jsem si do oblíbené pekárny pro něco sladkého k snídani.

 Celý den jsem si potom vařila jeden čaj za druhým a doufala, že přestane, marně. Byla jsem ráda, že jsem ráda, když jsem se zřítila na sedačku v tramvaji a začala kolem sebe pořádat svá zavazadla. Na příští stanici si naproti mně sedl kluk s tak dlouhýma nohama, že jsem je měla všude kolem sebe a nemohla jsem jinak, než si dát kapající deštník nad své vlastní nohy. Měla jsem povznášející pocit ze svojí ohleduplnosti, ale taky jsem si posteskla, že se mi nevrátila, ani nepamatuju. Naopak, nemine cesta hromadnou, aby mě někdo netřískal opakovaně batohem o hlavu. Netahal mi prameny z účesu papírem, do kterého má zabalenou kytku, kterou prostě musí mít položenou přes moje opěradlo. Nesmrděl. Nebo neposlouchal nahlas hudbu, což je o to bolestnější, že kdo se neumí chovat ve společnosti zpravidla ani nemá vkus a hudební sluch. Za těchto neblahých úvah jsem vystoupila na Florenci, prošla podchodem a v duchu si pro sebe zakňourala jako malé dítě, že do těch schodů se mi s kufrem fakt dneska tahat nechce.

 Zdolala jsem první tři, když se vedle mě zastavil hezký mladý gentleman ve skvěle padnoucím obleku, omluvil se a zeptal se, jestli chci pomoct s kufrem. Nadšeně jsem souhlasila a na úrovni ulice s úsměvem poděkovala.

 To nevymyslíš. A já si to vzala jako jasné pobídnutí, abych byla ohleduplná dál. A vy buďte prosím taky!

Deštivé ráno v kanceláři…