Jen Verča mi zmáčkne tlačítko Cappuccino na kávovaru, když se o to já před ní pokusím dvakrát neúspěšně. A poradí mi, kam se sype sedlina. Aby mi pak uštěpačně vyčetla, že neví, proč mi to říkala, když to stejně sypu vedle.

Jen Verča mi poradí, abych si pověsila orientální pantofle na zeď, že jich je škoda. Svěřila jsem se jí tehdy, že boty, které jsem si koupila na společné dovolené v Dubaji, jsou mi opravdu k ničemu a že je vyhodím. Nebojte, zdi jsou bílé jako padlý sníh a popelnice, která jindy vystačí pro celý dům, je po okraj zaplněná mými emotivně pořízenými nákupy.

Jen Verča se mnou vyrazí na noční tah Znojmem s galantním jelenem.

Jen Verča dokáže z každé společné návštěvy divadla udělat exkurzi za vínem a tak trochu druhé, zábavnější a naprosto vlastní představení.

Jen Verča si ze mě umí udělat srandu, která mě rozesměje a umí se bavit nad mými vtípky na její účet. A hlavně jenom s Verčou se dá spolčit a smát se Saše tak dlouho, až málem letí domů z týdenní dovolené na druhé straně světa dřívějším letadlem.

Jen Verča se mnou umí komunikovat jediným pohledem, má podobné názory jako já i když se mě zrovna nebojí a poslouchá, co říkám, i když to musí být vyčerpávající. A tak se stane, že jen od Verči dostanu na Vánoce zpevňující sérum na dekolt, když si předtím půl roku stěžuju, kudy chodím, že mám starý pomačkaný krk.

Jen s Verčou se dobře cestuje. Vše zjistí, zařídí, ovládá několik jazyků a na nic si nehraje.

Jen Verča mi taky přivedla všechny jednu čtenářku mého blogu, zdravím Verčinu kamarádku.

Jen Verča vydrží čekat na článek pro ni měsíce.

A pro ty, co tyhle bláboly nechápou, ne, nezbláznili jste se vy ani já, tomu totiž porozumí jedině Verča…

S Verčou letem světem…

Zuzky a Verči den v St. Emilion…