Jak si tak zpětně pročítám vlastní články, zjistila jsem dvě věci. Nejen, že se ráda směji vlastním vtipům, ale já dokonce ráda čtu to, co si sama napíšu. A potom taky, že se občas o něčem okrajově zmíním a pak to zapomenu rozvést.

Takhle jsem například párkrát narazila na podzimní víkend v Luhačovicích s mojí kamarádkou Katkou a její malou Aničkou.

Na prvním místě musí zaznít, že to je, co se mateřství týká, můj naprostý vzor do vzdálené budoucnosti. Je neskutečně klidná a vyrovnaná a to přenáší i na malou. Mateřství jí moc sluší. Řídí se vlastním instinktem a nechávají ji chladnou výkřiky hysterických matek, podle kterých jeden den musíte kojit do věku dvaceti let dítěte a druhý den raději vůbec ne. Tam, kde většina žen zmalomyslní, mi naopak připadá, že je lépe organizovaná, než dřív a je veselejší, protože se netrápí věcmi, které za to nestojí. Dovede si vyrobit a ušít takovou spoustu krásných věcí, že má malou neustále jako ze škatulky a vše potřebné po ruce. Tam, kde se ostatní matky stáhnou domů a začnou vám diktovat, ve kterých hodinách můžete přijít na návštěvu a jestli při tom můžete nebo nemůžete zazvonit, Katka v Rousínově vezme kočárek, šátek a dorazí za vámi s tříměsíčním miminkem na víkend do Prahy. Se spící Aničkou na břiše si s vámi povídá nad obědem v restauraci, navštíví Dyzajn market a absolvuje piknik ve Stromovce. A přesně proto jsem se na společný víkend v Luhačovicích tolik těšila.

Počasí už bylo v pravdě podzimní, jeden den nám pršelo, druhý svítilo sluníčko, ale tomu městu a okolní přírodě sluší snad úplně všechno. Atmosféra byla pro mě, která se v Luhačovicích vyskytuji obvykle v sezóně, taky nezvyklá. Pořád poklidná, což mi dodávalo energii, ale přesto taková unavená, už už se třesoucí na zimní odpočinek.

My jsme si myslím víkend užili všichni. Aničce se dostávala spousta pozornosti, její babička s dědou si jí užili při hlídání, když jsme si my s Katkou zašly zaplavat na nádhernou místní plovárnu. Procházky na čerstvém vzduchu, když bylo hezké počasí. Restaurace, obchody, kavárny a cukrárny nám kompenzovaly počasí deštivé a mlžné. Neodpustily jsme si s Katkou ani kouknout po večerech na ty díly Četnických humoresek, které byly v Luhačovicích natáčené a s chutí si k nim daly něco dobrého a skleničku vína.

Vám ale přeci jen doporučím vyrazit v sezóně a čím dřív, tím líp. A to kvůli lidem, kteří tam pracují ve službách. Na jejich obranu, pracují nezřídka od prvních jarních dní bez jediného dne volna, ve vysokém tempu a na konci podzimu jsou na pokraji vyhoření. Ani tak by ale neměli být na hosty tak neskutečně drzí, jak jsme měli možnost vidět. První den jsme byly v šoku, když jsme si čekání na číšníka krátily pohledem na to, jak v mé, jindy oblíbené restauraci, hostům nadávají, že jim nemají povinnost vracet na dvoutisícové bankovky a že nemůžou nechat děti běhat, kde je napadne. Ani po dvaceti minutách se nikdo u našeho stolu neobjevil a tak jsme se zase oblékly a šly se neobědvat jinam. Já byla při placení ubytování zase svědkem situace, kdy se starší pán mile ptal paní provozní, co mají druhý den udělat s klíči a místo prostého – hodit do schránky, se mu dostalo odpovědi, že už mu to řekla několikrát, že je hrozné, jakou má paměť a že si to má jít přečíst na vývěsku u dveří.

Zkrátka na podzimní návštěvu už asi musíte mít tohle místo zaryté hluboko pod kůží a pečlivě volit doprovod, abyste se vrátili odpočatí a připravení na závěrečné boje v posledních měsících roku, jako jsem přijela já.

Podzim v Luhačovicích…