Nebo moje vlastní? Nepíšu, neumím si na psaní najít čas. Přitom mě tolik baví. Smutný příběh, jak jsem se naučila říkat na Kubě od Markétky. Nepíšu, protože cestuji, pracuji, čtu, chodím s přáteli na něco dobrého k jídlu, pití nebo z kultury. Což je spousta námětů na články, které mi neustále vyskakují v hlavě, ale tím to hasne. Když se podívám na kategorie Zuzky dne, vůbec není patrné, kolik toho neustále poznávám. Nejčastěji píšu své osobní úvahy. Mě baví se v nich vrtat, ale už začínám trochu trpět tím, že sbírám zážitky z cest, jako jiní známky. Že často večer otevírám novou knihu, abych ji nad ránem zavírala dočtenou. Že se mi povede chovat krásně trapně na víně s kamarádkou. Ale že se o to neumím podělit.

A právě z toho utrpení jsem si sedla nad Nesnesitelnou lehkost bytí. Knížku, která mě oslovila, jako žádná jiná v posledních letech.

Se vztahem k literatuře jsem se narodila. Odmala jsem milovala knížky. Taky slohové práce ve škole. Několikrát jsem od češtinářek slyšela, že si jednou v knihkupectví spolužáci vzpomenou, že jsme spolu chodili do třídy, až budou v ruce držet moji knihu. Nejvíc času v dětství a dospívání jsem pročetla. Vliv na to asi měla i moje rodina. Narodila jsem se jiná, než oni a to vyselo ve vzduchu odjakživa a bylo to zdrojem nejednoho konfliktu mezi námi. Kvůli nim jsem taky měla velké problémy se sebevědomím a začleněním mezi ostatní děti. A tak jsem určitě do knížek utíkala, do vlastního světa. Takového, jak by měl podle mě fungovat. Plného velkých slov, gest a činů. Podařilo se mi vychovat ze sebe druhého Káju Maříka. A protože jsem na tom se sebevědomím dneska víc, než dobře, umím lidi kolem sebe slušně vytáčet svými učebnicovými životními postoji a sešněrovaným chováním, ale to je prostě moje přirozenost.

Dnes poznáte knížku, která mě pohltí, jednoduše tak, že mě s ní můžete vidět. Jsem už čtenář rutinér, čtu zásadně doma, občas před spaním, víc o víkendech a dovolených, hned tak něco mě nedostane. Nečtu na počet knih, naopak jsem už objevila kouzlo čtení oblíbených knížek několikrát v různých fázích života. Ale jakmile se mi ocitne v ruce něco, co se mě hluboce dotkne, pročtu klidně celou noc a do práce jedu nevyspaná. Sotva v tramvaji dosednu, už lovím z tašky důvod probdělé noci a čtu dál. Můžete mě vidět dokonce šourat se někde po kraji chodníku s knížkou před obličejem a pobaveným výrazem ve tváři nebo se slzami v očích.

A právě tak to bylo s Nesnesitelnou lehkostí bytí od Kundery. Nemůžu si pomoct, ale už to příjmení plně vystihuje atmosféru jeho knih. Obojí mi přijde temné a o pohlaví. Děj se mi ani nechce nijak zvlášť rozebírat, čtu na pocity, ne zápisky do čtenářského deníku. Při čtení Nesnesitelné lehkosti bytí toho musíte držet spoustu v hlavě, protože se přeskakuje mezi jednotlivými postavami i v čase. A musíte být taky připraveni na to, že vás bude občas něco šokovat svou surovostí a živočišností. Že to je jedna velká hra. Že se s něčím ztotožníte, dokonce si to třeba propojíte s vlastními pocity z minulosti. A taky získáte nové vhledy do povah a dilemat postav, které s vámi tolik podobného nemají. Rozbrečela jsem se bezmocí nad tím, jak je všechno v prdeli a s úlevou vydechla, že je všechno v naprostém pořádku. Nesnesitelná lehkost bytí je pro mě neustálé bilancování dobra a zla, marnosti a vyrovnanosti. Vzbudila ve mně strašnou spoustu emocí a po jejím přečtení jsem už nikdy nebyla stejná, jako před tím. Milan Kundera je výjimečný autor. Já už mám rozečtený Žert a vám doporučuji lehkost bytí. Nebo jakoukoliv jinou knížku. Knížky nás dělají lepšími.

Nesnesitelná lehkost bytí…