I takové dny jsou

Původně jsem si článek nadepsala jako Jsem fucked. Nevím, co to na mě ten den padlo, ale dopadlo to plnou vahou. A jediné, co mě v tu chvíli napadlo, bylo, se z toho vypsat. Potom, že tohle nemůžu nikdy vydat. A vzápětí, že to samozřejmě pošlu do světla, ale ne hned. Musím to trochu vysvětlit a zmírnit, až to uvidím celé zase trochu jinak. A dneska už to naštěstí vidím docela jinak, takže tady je původní článek a pod ním příčetné vysvětlivky.

Za 42 dní je mi 30 let. Nemůžu uvěřit, že to počítám, že to píšu, že mě to tolik rozhodilo.

Donedávna jsem se upřímně radovala z přibývajících let, se kterými šly ruku v ruce zážitky, lidé, zkušenosti, čím dál větší nadhled a vyrovnanost. Nechápala jsem, proč někteří tolik nadělají s faktem, že jim je třicet. Je to jen číslo, není tak vzdálené od 29, ani 31, je hodně vzdálené ode dne, kdy už nebudeme moct na svém životě nic změnit. Ještě loni jsem svoji třicítku viděla ve dvou možných verzích. Buď to budou narozeniny jako každé jiné, vlastně si jich ani moc nevšimnu, uspořádám oslavy, protože se to čeká a budu pokračovat dál v plnění svých životních cílů. Nebo opravdu přijde ten magický moment, já si uvědomím, že jsem na nějakém pomyslném milníku života. Zabilancuji si, možná lehce přehodnotím priority, ve smyslu, nebudu tolik tlačit na pilu seberealizace prací, začnu se už orientovat směrem k rodině a přátelům. Ale na každý pád budu mít na obličeji usazený ten pobavený a vševědoucí úsměv, protože to prostě zvládám levou zadní. Rvu se se vším, co mi přijde do cesty tak, že si to můžu dovolit.

A teď sedím v kanceláři, zmatená jako lesní včela. Chce se mi začít brečet nebo křičet, skočit z okna nebo vyběhnout do chodby a pověsit se kolem krku prvnímu kolegovi, na kterého narazím, aby mě uklidnil. Někde hluboko za tím zoufalstvím se bavím, směju, vím moc dobře, že mi nezbude nic jiného, než si udělat pořádek ve věcech, sobě, vytvořit si plán a jet podle něj dál. Ale na to teď nemám myšlenky. Opájím se svým šílenstvím, tím, jak jsem se nedávno rozešla s přítelem, tím, jak už nikdy nenajdu nikoho, s kým bych chtěla a dokázala žít. Tím, že vypadám naprosto příšerně, protože jsem hrozně přibrala. Tak příšerně, že mi největší zoufalec v Havaně řekne, že mu nevadí, že jsem tlustá, že se mu líbím, protože jsem osobnost. Řekne mi to ke všemu ve španělštině, takže mi to chudák Verča musí přeložit. A rovnají mi zuby. Takže jestli mi celý život jeden nepatřičně vyčníval, teď mám pusu plnou drátů a zubů, které rostou jako dříví v lese, v několika řadách a tak prazvláštně natočené, že nenucené small talky v ordinaci tahám až z paty. A podle toho, kde mám zrovna udělané mezery, buď šišlám, nebo si šlapu na jazyk, takže je nejen radost na mě pohledět, ale i mě poslouchat. Do toho jsem se ve svých třiceti letech shlédla v člověku, kterého jsem v životě neviděla, který o mě nemá ani ponětí a podle všeho má roky perfektní vztah a naprosto žádnou potřebu to měnit.

Ale jestli jsem neztratila odvahu být k sobě upřímná, pravdu pojmenovat a prsknout ji mezi všechny, známé i neznámé, asi to za těch 42 dní přežiju. Hlavní je se nepo…!

Psala jsem to někdy předminulý týden, snad i dříve, a když jsem se druhý den, už zase klidná, snažila přepočítat ty dny, vůbec mi to nesedělo, ale mávla jsem nad tím rukou, jako nad věcí, kterou přece nemá cenu ztrácet čas. Prostě ten den to bylo 42, ať to bylo, kolik chtělo v reálu.

Teď jsem zase, jako první, chtěla upravit teď sedím v kanceláři. Přece se nemůžu veřejně přiznat, že místo práce píšu svoji osobní zpověď. Ale pak by to přece vůbec nemělo smysl postovat. Navíc jestli jsem v Previu kvůli něčemu, tak jsou to lidi. Můj šéf i moji kolegové, kteří se netváří, že jsou dokonalí. A nechtějí dokonalost ani po mně. Chápou, že když prostě nemáte den, nenaděláte nic a pokud v ostatních dnech plníte svou roli v kanceláři dobře, mávnou nad kde čím rukou. A proto je miluju a dělám věci nad rámec, teda většinou, jak vidíte.

No a jak je to s Tím člověkem, už kde kdo ví, netajím se tím, protože mi sebe ztrapňování není cizí. Trpím k němu obdivem hraničícím se zamilovaností, maluju si vzdušné zámky o zářné společné budoucnosti. A protože s ním chci reálně jednoho dne opravdu spolupracovat, protože je pokračovatelem rodiny a firmy, která pro mě ztělesňuje moji milovanou dobu první republiky, doufám, že o mě někdo do té doby zakopne. Abych si potom užívala to, že jsem u Bati něco platná, že té společnosti dnes oplácím aspoň tím, co je v mých silách všechny ty velké věci, které pro nás za první republiky udělala. Místo abych byla zhrzená, že jsem tam nedostala, co jsem si vysnila.

Konec dobrý, všechno dobré, hlavní je se nepo…. To si pamatujte. Bude se nám to všem občas hodit, ať nám je 30 nebo 300 let.

Život je cesta a cesta je můj cíl, i když je místy vymletá a nepohodlná…

Od této chvíle prožívám každý krok na své cestě...

2 komentáře: „I takové dny jsou

  1. Ahoj Zuzi!
    Teda vůbec jsem netušila, že jsi takový talent na psaní! Musím přiznat, že mě tvůj blok fakt baví a občas se pěkně zasměju (jako třeba teď, byť mi třicítka už pár dní visí na krku) 😀
    Ale duše lingvistického nácka se ve mně nezapře nikdy (bohužel, bohudík?). Takže ti posílám tip na super stránku 😉 http://prirucka.ujc.cas.cz/?id=zhl%C3%A9dnout&ref=shl%C3%A9dnout
    Měj se krásně!
    Z.

    To se mi líbí

    1. Ahoj Zuzi, díky moc za chválu i odkaz. Zrovna teď jsem se k tomu dostala, při čtení svých starých dopisů. Hrubky mě provázejí celým mým dlouhým životem, tak snad pojdou dřív, než já. 😀 No, asi tomu sama nevěřím… 😀

      To se mi líbí

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s