Nesnesitelná lehkost bytí na mě zapůsobila mnohem víc. Taky byla napsaná o 19 let později a bylo by asi něco špatně, kdyby se autor nevyvíjel a jeho pohled na svět nezískával na hodnotě.

Ale pořád je to Kundera, skáče se mezi postavami i v čase, řeší se politické uvědomění a vztahy, dokonce mi přijde, že daleko prostším způsobem, než ve druhém zmíněném díle. Což mě překvapuje, protože jsem myslela, že všichni postupem času spějeme ke zjednodušení.

Celý příběh je provázán pomstou, která se nakonec nepovede a končí dost výsměšným způsobem surové reality hlavnímu hrdinovi. Podle toho mála, co jsem si o Kunderovi načetla, vycházel z vlastních pocitů a zkušeností s režimem. S vlastním vyloučením ze strany v roce 1950.  Hlavní hrdina se zase jmenuje jako Kunderův otec, Ludvík. V knize se objevují i dlouhé pasáže věnované folklóru. Přiznám se, že jsem je zpočátku měla tendenci jen tak rychle přelétnout, nebavily mě. Pak jsem se ale zastyděla a přečetla je znovu a pozorně. Přestože jsou to věci, které mě nikdy nezajímaly, tím pádem o nich nic nevím, nemohla jsem si nevšimnout, že pro Milana Kunderu je to téma a servíruje mi spoustu informací a námětů na přemýšlení o našich tradicích na zlatém podnose.

Zatímco jsem Žert četla, nemohla jsem se zbavit dojmu, že byl psaný z exilu, což je zvláštní, protože zdaleka nebyl. Byl napsaný v roce 1965, zatímco Kundera odešel do Francie v roce 1975. Takže šlo vlastně o obdivuhodný nadhled nad situací, kterou žil zevnitř.