Kdysi dávno, to jsem ještě nevěděla, že má můj život stejně cynický smysl pro humor, jako já sama, jsem si přála, aby se můj přítel jmenoval Jakub. To jméno se mi strašně líbilo. Pár dní potom jsem potkala v Brně v Metro Music Baru prvního. Dobře vypadající světák z Prahy, který byl ze mě úplně paf a plánoval, jak se zase uvidíme, jen mi pak zapomněl zavolat. A mně jméno přestalo připadat jako šťastné kritérium. To už byl ale na obzoru další. Po dvou letech s ním jsem byla bez iluzí, firmy, nemocná a jméno Kuba jsem pomalu začínala nenávidět. Ještě jsme se ale nestačili naposledy rozloučit, a už přede mnou stál třetí. Ten nejhezčí úsměv, jaký mi kdo pod Parnasem věnoval. Nebyl to sice nikdy můj přítel, zato tu byl pro mě, den co den, když jsem to nejvíc potřebovala a asi tak trochu, aby u mě vrátil jméno Kuba zpátky na piedestal.

A tak, byť jsem si sedla k laptopu s tím, že začnu formulovat své zážitky z poslední dovolené, jsem se nad nadpisem nemohla ubránit představě, jak někdo začne číst článek se strachem, co se o sobě dočte. A někdo pobaveně, jak ho zase ztrapním. Tak dnes ještě ne, tentokrát jde opravdu o ten zázrak Karibiku. Další láska mého života, pyšnící se jménem Kuba.

Všichni se mě ptají, co se mi na Kubě líbilo nejvíc, proč jsem si ji tak zamilovala. A já to vlastně neumím vysvětlit. Kuba je nádherná příroda, stará americká auta, drinky se spoustou rumu, koloniální památky, všudypřítomný Che Guevara, ale i současní charismatičtí Kubánci. Asi opravdu nejkrásnější chlapi světa. Zároveň jsou to odpadky, kam oko dohlédne, smrad, stavby rozpadající se před očima a komunismus. Zvířata jsou nepěkně podvyživená tělesně a Kubáncům, které běžně potkáte na ulici, chybí potrava ducha, jsou zkrátka a dobře úplně blbí.

A tohle je přesně to, co mě dostalo. Ostrý kontrast, kontroverzní atmosféra, místo které jsem jeden den vychvalovala do nebes a chtěla se tam zcela vážně jednoho dne přestěhovat a druhý den jsem na něj sprostě nadávala a chtěla být co nejrychleji co nejdál. Zase je to o pocitech a asi hodně o tom, jak tohle místo rezonuje s mým vnímáním. Je to abstraktní a nedá se to dost dobře předat.

A co je na tom všem nejzajímavější? Já to ještě nemusela ani znát, nemusela jsem z té země nic vidět, a už jsem to cítila ve vzduchu. Vystoupila jsem z letadla a mé dýchací ústrojí ochromila vlhkost. Přitom v lednu tam vlhkost není zdaleka nejhorší. Ostatním holkám to nijak nevadilo, ale mě to vytočilo a bylo mi nepříjemně ještě asi tři dny, než jsem se srovnala a přestala vlhko vnímat.

Ale i tak jsem na letiště vstoupila naprosto nadšená. Nevím, jestli musí všichni na Kubě pracovat, jako kdysi lidé u nás, ale určitě by to vysvětlovalo ty spousty úředníků a uklízečů, kteří na letišti byli přítomni a zhola nic nedělali. Byla jsem z nich nadšená. Proč proboha? Normálně nejsem milovníkem zbytečnosti.

Taky jsem po letu potřebovala na toalety. Byly oprýskané, ne dvakrát čisté, sem tam chyběla páčka nebo klika. Neexistoval toaletní papír, mýdlo, voda tekla jen z několika kohoutků a já vypochodovala s úsměvem na tváři a větou: „Čekala jsem to horší. “ Jak moc horší to ještě mohlo být?

Na letišti nás měl čekat pán, který nás odveze do ubytování. A stalo se. Kubánci vám můžou lhát proto, aby z vás vytáhli peníze, ale můžete se na ně spolehnout, když vám něco slíbí. Kubánci drží slovo, nikdy vás nenechají ve štychu. Je to u nich nádherně samozřejmé a mě to nepřestává fascinovat. Dojímá mě to. Přála bych si, aby to platilo i u nás, aby si lidi vážili sami sebe a druhých natolik, že se budou chovat podle toho, co říkají.

Před letištěm měl zaparkovanou úžasně vetchou starou šunku s malým zavazadlovým prostorem. Nemyslím to s despektem, šunka bylo naše označení pro všechny dopravní prostředky, které jsme na dovolené využily, a že jich bylo požehnaně. Vždycky jsme to vyslovovaly s bezmeznou láskou. V téhle šunce vzal za své kožený povrch mého italského kufru, který jsem si koupila před snad deseti lety v Anglii. Všechna ta léta se mnou bez problémů a obalů létal po světě, sem tam utržil menší šrám, pořád byl ale předmětem pozornosti a obdivných otázek, kde jsem k němu přišla. A pak ho začal majitel kubánské šunky rvát do svého kufru, se smrtí v očích z představy, že se mu tam nevejde. Bylo mi ho líto a tak jsem nad tím mávla rukou. Je to jen kufr, ale ta atmosféra tady, tohle je moje země.

Cesta z letiště se nelišila od ostatních, co jsem zažila, v tom smyslu, že jsou většinou dál od centra města, takže projíždíte neutěšeným prostorem, napůl městem, napůl přírodou. Míjíte nezáživné továrny, depresivní obytné části nebo nudná obchodní centra. V Havaně jsme ji absolvovaly potmě a všechno bylo ještě umocněné tím, že budovy byly zchátralé a rozpadené. A bez nákupních center. Na rum, olej a kečup stačí krámky ve městě. Ale mně se to upřímně líbilo.

Měly jsme otevřená všechna okénka, kterými proudil vzduch nadupaný smradem ze zplodin, nahlas puštěnou rytmickou hudbu a já cítila v kostech, že tohle je cesta, co mě poznamená, dá mému životu nový rozměr a aspoň na chvíli ze mě sejme tu moji Kája Mařík povahu.

Přílet do Havany za Saši oknem…