Psaní dopisů

Ruku v ruce se čtením, šlo u mě odmalička také psaní. Asi už jsem se zmiňovala, jak ráda jsem tvořila slohové práce ve škole. Jenže já si taky se svými kamarádkami psala dopisy. A vlastně ještě v dospělosti, když jsem bydlela v Anglii, to byl preferovaný způsob komunikace s rodinou a přáteli. Donutila jsem je všechny.

Ale zpět do současnosti. Rok 2018 jsem si vytýčila jako rok pořádání minulosti a zjednodušování a tak jsem se rozhodla, pročíst si ty hromady dopisů, které po celá ta léta schovávám a rozhodnout o jejich dalším osudu.

Musím říct, že jsem sotva začala a docela mě to chytilo. Kouzlo vzpomínek, které se mi tím začaly vracet. Spousta upřímného smíchu a nějaká ta slza dojetí. Mé dětství a mládí. Už teď se těším, až se propracuju k deníkům, které si celý život píšu. Dřív proto, že jsem měla potřebu zapamatovat si všechny události života, dneska je to pro mě spíš terapie. Právě proto, že já mám dopisy mých kamarádek, ale už nevím, co jsem psala já. Protože moje dopisy jsou buď uložené po nejrůznějších domech v zastrčených krabicích, nebo už dávno na smetišti dějin. Mám jen pár takových, které jsme si psaly v hodinách, a ze kterých cítím svoji tehdejší nejistotu a potřebu zalíbit se všem za každou cenu. Dávají mi nahlédnout do mého dětství a puberty, kterou jsem si myslela, že jsem ani neměla a teď mi připadá, že jsem v životě neměla nic jiného. Myslím si, že jsem tenkrát některé věci cítila jinak, než většina spolužáků, ale prezentovala jsem místo nich většinové názory a používané fráze. To mi ale vyjeví až později právě mé deníky.

A abych na sebe nebyla zase tak přísná, tak třeba to, že jsem byla zamilovaná do Radka Železného, jako ostatně asi všechny holky, je pravda pravdoucí a doteď mám pro tuhle svoji slabost pochopení.

Dneska je mi srdečně jedno, co si o mě kdo myslí. Ale některé další věci se příliš nezměnily. Pořád jsem přesvědčená, že mám talent na texty a umím dobře pracovat s vtipem v nich. A když jsem teď konfrontována se svými výplody tehdejší doby, polévá mě horko. Úplně vidím, jak si za dalších dvacet let opět sednu a budu po sobě číst Zuzky den plný trapného humoru, rádoby nad věcí a bojím se, že taky plného do očí bijících hrubek, jako tenkrát. Ale to asi riskujeme všichni, co se ze sebe snažíme něco vydat. A je to lepší, než sedět doma na zadku a vymýšlet, co by, kdyby. Teda ne, že bych při psaní neseděla doma na zadku, chápete ale jak to myslím. Tvořte v oblasti, co je vám blízká. Když si na vlastní kůži zkusíte, jak je to na jednu stranu osvobozující, úžasný pocit, na druhou ale mučivý a plný pochyb, bude se třeba všude objevovat méně nenávisti, zato více vstřícnosti, pochopení a uznání. A to bych teď opravdu ráda v naší společnosti viděla.

Tady jsou, dopisy mých současných a bývalých kamarádek …

 

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s