Navzdory všem plánům a rozepsaným článkům, se s vámi musím podělit o to, jak jsem byla včera odmítnuta, neignorována, ponížena. A taky, jak se v sobě už ale vůbec nevyznám. A jak neobyčejně mě to těší. Protože se sebou budu ještě pár let žít a když budu sama sobě nečitelnou a nepředvídatelnou, bude mě to se mnou určitě o to víc bavit.

Ale hezky popořádku, jak to celé začalo. Přišla jsem vám takhle večer domů z dalšího Operitivu, které se nepravidelně pořádají v úžasném prostoru Opera. Operitivy jsou talk shows s velmi zajímavými a vtipnými hosty a moderátorem Ondřejem Cihlářem, který oplývá totožnými schopnostmi. A jako obvykle, když narazím na někoho, kdo mě osloví, aniž bych o něm do té doby slyšela, jsem si na internetech hledala, kdo Ondřej je a co dělá. Tak jsem narazila na další jeho talk show, Snídejte šampaňské. Protože i v ní se to hemží neobyčejnými osobnostmi, začala jsem si ji pouštět jako kulisu k vlastním činnostem.

Spoustu lidí jsem vůbec neznala, u někoho nevěděla, jak vypadá, co všechno dělá. Zrovna jsem se rozplývala nad milovanou Aňou Geislerovou, když jsem koukla do výběru, kdo bude následovat a tam byl, prazvláštní kluk. Velmi rychle jsem vyhodnotila, že si poslechnu, kdo to je a přejdu na někoho dalšího, že tohle asi nebude moje krevní skupina. No a neměla jsem jinou možnost, než všeho nechat, viset tomu člověku střídavě na rtech (hrozně se mi líbí jeho úsměv a zuby, neptejte se proč) a zářících rošťáckých očích. Poslouchat s úžasem, jak hlasem, který mému uchu neskutečně lahodí, vypráví snový příběh toho, kdo je a co dělá.

Žádný jiný člověk mě nikdy takhle nezaujal. Měla jsem nesnesitelné pnutí se s ním potkat. Obejmout ho a říct mu, jak je výjimečný a jak mě dostal. A tak jsem mu cestou z retro diskotéky v Pozořicích napsala na Insta.

Neodpověděl a můj zájem se v tu chvíli změnil v totální posedlost. Podívala jsem se na všechny dokumenty a rozhovory a to několikrát. Pročetla pár článků a fantazie mi jela na plné obrátky. Z toho nejzajímavějšího člověka na světě, se kterým jsem si tolik chtěla jen promluvit, byl najednou komplikovaný, přesto dokonalý otec mých dětí.

Nehodlala jsem se vzdát tak snadno a napsala mu ještě na Facebooku. Tam mi odpověděl okamžitě, takže asi stejný případ jako my všichni, když jsme nemohli na začátku za boha najít zprávy na Insta. Hystericky jsem se snažila být pohodová, vtipná a nenásilně si vynutit schůzku. Pak i trochu násilně, ale výsledek veškerý žádný. Tak jsem do toho hodila vidle s tím, že ho evidentně baví mě okázale ignorovat a že nevadí, že si ho odlovím při nějaké společenské příležitosti. Na to mi napsal, že mě neignoruje, jen neví, jak reagovat. Jako první tak mimoděk popsal pocity každého člověka, co se se mnou kdy setkal. A neignoroval mě směle dál. Poté, co on navrhl jednu schůzku, zatímco jsem spala a já pak tři provázené další neignorací, vzdala jsem to definitivně. Tedy definitivně, já se nikdy nevzdávám definitivně. Ne na dlouho, takže jsem ho instruovala, ať se má krásně a nežení se, dokud se neuvidíme a případ odložila.

Celej ten život, tak jak jsem si ho promyslela, s tím, jak budeme bydlet po nájmech, občas pár milionů mínus, podle toho, co bude on zrovna vytvářet. Zatímco já ho budu ve všem bezmezně podporovat a hledat kompromis mezi vlastními projekty, které mě baví a posouvají a rodinou, která bude viset komplet na mě, protože bych v žádném případě nechtěla měnit jeho vidění světa a brzdit ho v tom, co je jeho podstatou. Celej jsem ho vzala a uložila někam stranou, abych mohla vytáhnout svoje psaní a koncepce a věnovat se zase sama sobě.

Ulevilo se mi, že opravdu nejsem jednoduchá zlatokopka, jak mi občas někdo přisuzuje a ráda bych věděla na základě čeho. A jak sama o sobě ráda často vtipkuji, aha, tak odtud to asi mají. Že mi jde ve všem o přesah, pro který bych byla ochotná obětovat kde co.

Jestli mě něco překvapilo víc, než má vůle se obětovat a než tohle rychlé odmítnutí, pak to byla moje reakce na něj. Byla jsem neskutečně smutná, ale ani tak jsem se nemohla ubránit pocitu štěstí, který mě poslední dobou chvíli nenechá na pokoji. Jela jsem utahaná z práce, zklamaná a ponížená z neignorování, přesto jsem se usmívala jako trotl a byla v pohodě, pohodičce.

Ptala jsem se sama sebe, co mi drbe, že se mi vlastně v žádné oblasti nijak výrazně nedaří. Ráda chodím do práce, ale při pohledu na poslední výplatní pásku jsem pochopila, že tohle už asi není pro mě. Chlapa, co jsem si plánovala vzít, jsem nepřiměla ani ke schůzce a pořád něco sepisuji a tvořím, věnuji tomu spoustu času a energie a výsledek toho snažení nula, nic.

Ale musela jsem se vysmát sama sobě, protože celý život jsem si přála jednu jedinou věc. Umět být šťastná. Protože pak mi bude jedno, jak vypadám, jestli jsem nemocná nebo zdravá, co dělám za práci, kolik mám na účtu, kdo mě miluje a kdo nenávidí. A to se mi právě teď přihodilo. A tak dál pokračuji v plánech, co jsem si stanovila a pod tím vším se potutelně směji.

Tolikrát jsem četla, že mám být šťastná bez ohledu na okolnosti, ale připadalo mi to hrozně abstraktní. A taky jsem se k tomu abstraktně dopracovala a mrzí mě, že na to nemůžu dát žádný návod. Bylo to v knihách, co jsem četla, všem tom čase, kdy jsem jen zírala před sebe a přemýšlela, lidech co jsem potkala, věcech, co jsem zažila, bylo to ve víně, které jsem se naučila pít, práci, kterou jsem dobře odvedla, v trapnosti, ve které si tak libuji, bylo to všude a nikde a tohle je výsledek.

Mělo velký smysl se zase neskutečně ztrapnit a nejen kvůli mně samé. Kamarádku jsem tímhle šíleným krokem inspirovala natolik, že se ozvala jedné brněnské herečce, jestli by jí dávala lekce zpěvu a ona souhlasila. A to se počítá. Veru jsem na nás pyšná, ty budeš krásně pět a já se dál budu chovat, jako by mi bylo pět.

A ještě jsem ani nestačila postnout článek a už mi psala kamarádka, že ten chudák neví, o co přišel. A já na to, že ten chudák je nejvíc top strop chlap na světě, kterého si jednou stejně vezmu. Nemůžu si pomoct, to je ten můj přístup a odpověď životu.

Z dnešního rána, mohla bych být naštvaná, ale mám to na háku…