Ruku v ruce s tím, jak se postupně vyvíjím, plním si další cíle, vznikají nové potřeby, které se snažím začlenit. A tak tomu bylo, když jsem si rok 2018 určila, jako rok pořádání minulosti a zjednodušení.

Mám u rodičů uložené spousty dopisu, fotografií, deníků a diářů, vstupenek a už mi prostě začalo být nepříjemné, že nevím, jestli si je chci nechat nebo je vyhodit. Co v tom všem je pro dnešní Zuzku ukryto za sdělení. Jaký bych z období dětství měla pocit teď, z nadhledu.

Abych pravdu přiznala, do doby, než jsem začala svoji minulost řešit, jsem z ní neměla úplně dobrý pocit. Připadala jsem si tenkrát jako outsider, kterému se sem tam stala nějaká ta křivda. A kterého rodiče nikdy neměli rádi. S lidmi okolo jsem se postupem času naučila hravě vypořádat, ale k nejbližší rodině jsem měla zvláštní vztah dodneška.

Hned jak jsem se pustila do dopisů, uvědomila jsem si, že to byl ten nejlepší nápad. Protože z dnešního pohledu vidím, že to vlastně všechno bylo jen o mém vlastním vnímání světa. Že mě rodiče vždycky milovali. Uvědomovali si moc dobře, že jsem chytré, samostatné a bezproblémové dítě. Lehce odlišné a tak mi dávali prostor, který jsem si vykládala jako nezájem. Prostě mi ne ve všem rozuměli a uměli pomoct a tak rozpačitě mlčeli nebo naopak křičeli a to jim zůstalo dodnes. A že to, že mám kolem sebe spousty přátel, není jev posledních let. Byli tam vždycky.

Na základní i střední škole jsme si s kamarádkami psaly v hodinách vzkazy na lístečky, kde jsme spolu s hromadami gramatických chyb ventilovaly naše frustrace z učiva, kantorů a samozřejmě chlapců. Domlouvaly jsme si odpolední program nebo plánovaly prázdniny a vzájemně se ujišťovaly, jak se na všechno těšíme.

Vše nasvědčuje tomu, že mě měly nejen rády, ale že jsem je bavila a byly zvědavé na to, co prožívám. Dokonce jsem narazila na své karikatury, které kreslila Leňa. A já tak už zase vím, že jsem nosila náušnice s barevným peřím, nemožný účes, ale taky bílou bekovku, kvůli které se mi říkalo lanýž. Ovšem tu přezdívku jsem si vymyslela sama, podle zemědělského synka Lanýže od Šimka a Grossmana, takže už tenkrát jsem měla evidentně věci pod kontrolou víc, než jsem si připouštěla.

Ať se přihlásí ta, která mi na střední psala, že se jí líbí Mirek Topolánek. Moje reakce tenkrát byla nekompromisní, ty úchyle! Až loni jsem ocenila vkus neznámé znalkyně mužského charisma. Topolánek je s novou fasádou a starým zkaženým nitrem opravdu kusanec a pramálo mi záleží na tom, že ví o Polsku hovno, což je prohlášení, kterým mě zabil, schválně si ho vygooglete.

I když jsem tedy měla z pořádání minulosti respekt, teď jsem z něj nadšená. Přeneslo mě do úplně jiného světa, kouzelného světa vzpomínek, které postupem času zbytečně zešedly a nabraly na dramatičnosti. Vzpomněla jsem si na lidi, kteří prošli mým životem, a úplně jsem je pustila ze zřetele.

A jestli tyhle mé posty, vlastně takové světu určené dopisy, čte nějaká mladší a beznadějně zamilovaná dívka, ať se nebojí. Na neopětovanou lásku se neumírá a s většinou těch kluků se bude jednou nejspíš kamarádit. Ona se jim bude zdát zajímavá, oni už nebudou z nejrůznějších důvodů připadat v úvahu.

Jako ten nadpozemský pán z Vyhlídky, na kterého jsme se chodily dívat, který byl hvězdou nejednoho mého snu. A o dekádu později jsme vedle sebe seděli v pokoji a povídali si, protože se z něj na krátkou dobu stal přítel mé kamarádky. Nebo Radek, idol z fotbalového hřiště ve Viničných Šumicích, do kterého jsme byly všechny zamilované, na který bych se tehdy neodvážila podívat přímo a dnes se s ním tak ráda směji a debatuji o životě, když na sebe náhodně narazíme.

Na všechny mám kontakt, od všeho klíče a tak si pohrávám s myšlenkou, že by 2019 mohl být dost dobře rok oživení minulosti a dávných setkání. Nebo bude lepší, nechat to z minulosti, co se neprobojovalo do současnosti spát a věnovat se rozvíjení nové budoucnosti? Na rozhodnutí mám pořád spoustu času.

A tohle jsem prosím já…