Ze vzkazů na lístečku v hodinách, se postupně vyvinuly opravdové dopisy, které jsem si s několika kamarádkami vyměňovala. Moc bych za to nedala, že jsem to celé iniciovala já, odjakživa psavec.

V letech 2002 a 2003 jsem si předávala papíry plné obrázků a informací s Romčou. V roce 2018 jsem je začala číst jako první a nemohla jsem se od nich odtrhnout. Upřímně mě bavily, a často jsem se nad nimi i nahlas zasmála.

Řešily jsme tenkrát hlavně školu. Taky jsme obě hodně četly a chodily spolu do knihovny. Ale překvapilo mě, že jako celoživotní sportovní antitalent, jsem velmi často jezdila na kole, hrála soft tenis a plavala. I když na to koupaliště jsem samozřejmě nejezdila za pohybem, ale za kluky.

To bylo totiž další obrovské téma už tehdy. Stíhaly jsme je na koupališti, hřišti, dokonce jsme jezdily na spanilé jízdy do brněnského obchodního centra Olympia, kde jsme měly jasný program, pronásledovat kluky. Ano, nešálí vás zrak, přesně tak zněl návrh na sobotní program v jednom z dopisů. Jet pronásledovat kluky do Olympie.  Tak dlouho jsme je stíhaly, až se ucho utrhlo a my si s nimi psaly. A kdyby jen to, my jsme se navzájem prozváněli, protože to se za našeho mládí dělalo. A tedy co jsem tak pochopila, tak jestli jsem dnes sama, tak jedině proto, že mí současní přátelé nevynikají tak brilantním odhadem situace a schopností nepravosti na mě páchané řešit. Romča mi jasně psala, že jestli půjdeme s Radkem a Martinem (předpokládám Formánek a Navrátil, kluci zdravím!) o víkendu ven, řekne Martinovi od plic, co si o něm myslí. Že se mnou nemůže jen kamarádit, když si spolu píšeme. Martine, teď ti něco od plic já napíšu, udělal jsi osudovou chybu! Ohromně jsme se k sobě hodili, protože jsme toho měli spoustu společného, oba jsme byli chytří a vlastnili telefon značky Nokia a to je jen Romči výčet společných vlastností, já bych taky určitě tenkrát na něco přišla.

Z dopisů od Romče jsem se dověděla, že jsem jí půjčila sprosté kazety a ona se přestala divit, odkud beru svůj slovník. Tak kazety už si vybavuji jen matně, byla to sprostá verze Babičky a nějakých pohádek a mně je dealoval brácha. Ale slovník zůstal původní. Je to smutný příběh, ale i ve svých třiceti letech mluvím jako kanál. Tak hlavně, že dělám tu Prvorepublikovou, kde apeluji na slušné chování a eleganci.

Nesmrtelná rada zní, aerobic je lepší, než krémy. Pořád se snažím dokázat opak, a tak nade mnou začínají vítězit vrásky i celulitida.

Zkrátka a dobře, čtení první várky dopisů mě mile zaskočilo. Přeneslo mě zpět v čase, několik dní jsem se vznášela někde mezi realitou a vzpomínkami. Připomnělo mi, že jsem prožila bezproblémové a hezké dospívání. Měla skvělou kamarádku, byť se postupem času naše cesty rozešly a neumím si představit, že bychom si ještě kdy rozuměly. Tyto dopisy jsem se nakonec rozhodla vyhodit, abych si vytvořila prostor pro nové věci ve svém životě. Ale vyfotila jsem si je a přetavila v tento článek. Článek plný nostalgie a upřímné radosti. Článek, který mi jejich atmosféru kdykoliv zprostředkuje a někoho dalšího třeba přivede k úsměvu nebo obdobnému nápadu.

To jste mě takhle mohli jedno nedělní odpoledne sledovat, jak sedím na nádraží u Grandu v Brně a směji se nad dopisy, které pak trhám a odhazuji…