Víkend se chýlil ke konci. Já byla na návštěvě u Marušky a Marka. Společně jsme poobědvali. A protože Maruška nejen skvěle vaří, ale také je to špičková návrhářka, já si pak vyzkoušela rozešité šatičky z ateliéru Mariés. Jsem z nich tak nadšená. Nejen, že materiál je kvalitní, pohodlný, v krásné barvě. Střih lichotí dokonce i mojí postavě, protože je promyšlený do nejmenšího detailu, ale je k nim i příběh. Příběh člověka, který se zajímá o veškeré dění ve svém odvětví a důkladně zváží každý krok, který uskuteční. Když jsem viděla, jak maličko odpadu se vyprodukuje při výrobě mých šatů, jak se k nastehování využijí staré nitě, které by někdo klidně jen tak vyhodil, měla jsem z nich o to lepší pocit a bylo mi jasné, že tohle je cesta, kterou se chci dát. Aspoň trochu změnit pohled na to, do čeho se oblékám a obouvám. Později odpoledne jsme se s Maruškou vydaly v rámci módy ještě do Tišnova na přehlídku z doby První republiky.

Musím se přiznat, že jsem zvažovala, jestli se mi tam chce, jestli si raději neužít klidné odpoledne v Brně a vrátit se dřív do Prahy. Ale pak jsem si řekla, že neustále vymýšlím, jak uchopit Prvorepublikovou. A jedna z prvních věcí, které budu dělat, je menší kolekce oblečení. A je na čase, abych se podívala, jak a jestli vůbec s ní chci uspořádat přehlídku.

No, budu se muset podívat jindy. Sotva jsem vylezla z auta, blbě jsem došlápla a zlomila si nohu.

V první chvíli mi samozřejmě lítaly hlavou takové ty myšlenky, co všechno se mělo stát jinak, abych se tomuhle vyhnula. Všechny ty plány, které mám na příští týdny. Byla jsem v šoku, pořád se mi vracelo to zlověstné křupnutí.

Po chvíli jsem se uklidnila. Uvědomila si, proč se mi to stalo, že se svět nezboří, když zruším své plány a nahradím je novými. Z úrovně chodníku jsem si prohlídla krásné náměstí Tišnova a uvědomila si, že jsme tam byli jednou s Kubou na obědě cestou z výletu, protože tam tenkrát byla nějaká vyhlášená restaurace. Pokusila jsem se za Maruščiny pomoci vstát, ale nešlo to. Sanitka by trvalo dlouho, ale naštěstí se jako na zavolanou objevil hezký usměvavý kluk, který se mnou Marušce pomohl do auta. Ta mě pak odvezla na úrazovku do Brna. Tam za mě všechno vyřídila, postrkovala mě tam a zpátky na vozíčku, vyseděla hodiny čekání na ošetření, v lekárně mi vyzvedla berle a injekce, a ještě potom odvezla do Šumic, kde mě předala do péče mých rodičů.

Napadlo mě, že je jedině dobře, že za to, že mám Marušku, jsem vděčná neustále a díky pořádání dopisů jsem si už uvědomila, že i rodiče mě mají rádi, takže tam nebyl žádný moment překvapení, že mi v téhle situaci tak moc pomohli. Jen spousta radosti a vděčnosti. Už se moc těším, až budu zase v pořádku a budu jim to moct oplatit. Adrianka je další člověk, bez kterého by to nešlo a dojalo mě, že by si mě vzali domů v Praze.

V pondělí jsem byla docela unavená, dezorientovaná, ale už jsem sedla nad diář, zrušila všechno na další tři týdny, což mi rvalo srdce, naplánovala náhradní aktivity, což mě nadchlo a naučila se fungovat nejlíp, jak to za současné situace jde.

Až dnes to na mě dolehlo. Co když se to potáhne a budu muset rušit další věci. Nejsem schopná se najíst, dokud přede mě někdo nepostaví talíř, protože mám jednu nohu pochroumanou, druhou zlomenou, s nechodící sádrou, obě ruce i záda namožené z chůze o berlích. Zatím jsem ráda, že mám klid u rodičů, ale po kontrole bych se chtěla přesunout do Prahy a aspoň pracovat z domu a fungovat sama. Jak se tam dostanu, nevylezu ani do autobusu, ani do vlaku.

Doteď jsem byla nadšená z toho, že jsem sama. Vděčná, jak to zvládám psychicky. Ale tohle je přesně okamžik, kdy jsem si uvědomila, jak je důležité být v takové situaci v pořádku i fyzicky. A že není úplně od věci, mít někoho, u koho berete trochu víc jako samozřejmost, že se o vás postará. Ale pořád jsem natolik nevztahový člověk, že v té zlomené noze vidím spíš vlastní nedbalost a příležitost si život srovnat. Už delší dobu jsem se cítila unavená, zralá na dovolenou. Ale pořád toho bylo moc v práci, pořád se se mnou chtěl někdo vidět. A já to tedy lepila dál a byla nepozorná a nervózní a tohle je výsledek. Najednou si můžu dovolit pauzu od práce ze dne na den, můžu být sama se svými myšlenkami a prostorem pro psaní, přípravu průvodcovství po Zlíně a Luhačovicích pro Marušku, třízení vstupenek, co jsem jich za život nasbírala a spoustu dalších věcí.

Rozhodně neberu tenhle úraz jako pozitivní věc, ale jsem s ním v pohodě. Protože si za něj můžu sama. Protože je to důrazné, ale nijak vážné varování. Protože se díky němu posunu. Tedy samozřejmě ne fyzicky, to se posouvám na záchod a zpátky a i to vždycky málem obrečím.

A abych to celé nezakončila brečením, musím si postěžovat, jak nebezpečné je, když je člověk nebezpečně krásný. Maruška mě totiž celou dobu uklidňovala, že to zlomené nebude, že bych nevypadala takhle dobře. Já jí to věřila a ejhle, ani jsem se nenadála a přenesla jsem se vzpomínkami do dětství, to když mi nohu sádrovali.

Jan Kraus jednou ve své show říkal, že nechápe ty dnešní sběratele zkušeností. Že všechno, co nám dřív přišlo jako smůla a špatná věc, co se neměla stát, je dnes zajímavá zkušenost. Zasmála jsem se tenkrát, že má pravdu, a že se v tomto směru budu mírnit. Ale nejde mi to. Mám už v sobě tohle sběratelství hluboko zakořeněné. Moje poslední zajímavá zkušenost…