Když jsem viděla, jak maličko odpadu se vyprodukuje při výrobě mých šatů, měla jsem z nich o to lepší pocit a bylo mi jasné, že tohle je cesta, kterou se chci dát. Aspoň trochu změnit pohled na to, do čeho se oblékám a obouvám…

Takhle jsem se rozhodla po nedělní návštěvě, kdy mi moje úžasná kamarádka Maruška ukázala ve svém ateliéru Mariés, že se dá odívání a obuvnictví vzít za mnohem lepší konec, než jsem to dělala doposud.

Vlastně už nedávno jsme se o tom bavily. Bylo to po té, co mě přijela navštívit kamarádka Markéta. Hned na obědě, když jsme si povídaly, co se událo za dobu, co jsme se neviděly a to je vždycky dlouhá doba, protože Markéta hodně cestuje a teď zrovna studuje v Dánsku, mě sjela jako malé dítě, co jí čokoládu před obědem. Svěřila jsem se jí, jak jsem konečně přišla na to, co chci dělat, že chci pracovat pro Tomáše Baťu. A byla jsem seřvána za to, že Baťa vyrábí boty v továrnách zemí třetího světa, kde jsou lidé zamčení 15 hodin, a když začne hořet, všichni tam umírají.

Možná, kdyby se mě raději zeptala, jak tu práci vidím, tak by zjistila, že mám ve své koncepci navýšit zisky a ty pak investovat právě do zaměstnanců a pracovních podmínek a vůbec přesahu firmy. Jak to dělal zakladatel, Tomášův pradědeček. A od čeho už se dnešní firma zaměřená na osekání nákladů a zisk odchýlila. Byť v tom byla jediná její hodnota.

Ale už jsem si všimla, že tihle bio, eko, nežeru maso lidé, jsou neustále podráždění, agresivní, staví se do role, kde jim celý svět ubližuje, kde je všechno špatně a jen oni mají ultimátní pravdu. Drží se tohohle nic neřešícího vzorce chování a nejen, že nedělají nic, aby situaci ve světě zlepšili, ale ještě ji zhoršují. Protože se od nich ostatní spíš odtahují a zatvrzují se ve svých návycích. Než by se je snažili pochopit a získat informace, které by je mohly změnit k lepšímu a jejich život udělat udržitelnějším.

Nicméně je to kamarádka, celý zbytek společného dne jsem byla trochu v šoku a bylo mi to nepříjemné. Ulevilo se mi, až když jsme si zamávaly.

A jak už to tak bývá, začaly se na tuto situaci nabalovat další. Svěřila jsem se Marušce, ta mě uklidnila, že jsou samozřejmě i tady dvě strany mince, a že Baťa se ještě snaží, aby podmínky v továrnách, kde šije, byly humánní. Poslala mi zajímavý článek, který si můžete přečíst i na Facebooku jejího Mariés ateliéru. Vypráví o tom, že vzít lidem práci a tím pádem obživu, nebo je tak donutit dělat práce ještě horší a méně placené, než jsou ty v oděvním a obuvnickém průmyslu, není řešení.

Potom jsem navštívila další Operitiv, kde byla hostem Kamu. Moc jsem od ní nečekala. A to byla chyba. Je to neskutečně sympatická a inspirativní holka. A jako na zavolanou se zmínila, že nemá ráda vegany, protože jí přijdou hrozně agresivní. Ale taky řekla, jak sama došla k tomu, že jíst maso třeba i třikrát denně, jak je tady zvykem, tedy šunka ke snídani, hovězí ke svíčkové na oběd a párky k večeři, je zbytečná zátěž pro naše tělo i svět. Že ona sama změnila třikrát denně na třikrát týdně. A to mi dávalo tak dokonalý smysl, že jsem to okamžitě zavedla také. Překvapilo mě, jak snadné a bezbolestné to je, a o kolik méně teď spím a víc mám energie.

No a teď jsem se taky přes Marušku dostala k dokumentu Zlatá mládež v indické továrně. Obdivuji ji, za tu míru tolerance, kterou v sobě má, když na tohle kouká. Aktéři jsou tak neskutečně hloupí. Nedivím se, že je neznám a mrazí mě, co asi předávají svým vrstevníkům za moudra. Samozřejmě se mě dotknul hned ten Zlín v úvodu, protože miluji to město a nesmírně si vážím odkazu Tomáše Bati. Ty továrny v Indii, musím přiznat, nevypadaly tak hororově, jak jsem si představovala. Ale bylo to natáčení a šil tam Baťa, takže to nebylo zdaleka to nejhorší, co je v tomto směru možné vidět. To mi bylo jasné. Když přišly na řadu sweatshopy, pochopila jsem. Tohle už je opravdu špatné, a protože továrna může zakázku zadat sweatshopu , vy si nemáte jak ohlídat podmínky, ve kterých jsou vaše boty vyráběny. Ale pořád nevím, jestli je cesta, zrušit v těchto zemích veškerou výrobu a zarazit přísun peněz. A nevím, jestli je naše vina, když zadáme výrobu za určitých podmínek a oni za našimi zády tyto podmínky poruší. Celkově z toho obrázku tam ale nemám až tak špatný pocit, jako ho mám z kontrastu s tím, jaké možnosti máme my. A co jsme schopní v nich vychovat a kdyby jen tolerovat, ale dokonce obdivovat za lidi. Ale rozhodla jsem se, že na tento jeden díl se podívám, protože je to zrovna k tomu mému Baťa rozhodnutí a k ataku mé kamarádky. Ale bojím se, že mě těch čtyřicet minut stálo tak týden života.

Tak mi z toho celého vyšlo, že než se vydáme spasit celý svět, měli bychom se podívat sami na sebe. Vzděláváme se dost, cestujeme, posloucháme zkušenosti a poznání lidí kolem sebe, jsme komukoliv jakkoliv prospěšní a umíme předat to, co se dostalo nám?