Od chvíle, kdy jsem si nohu zlomila, vrtalo mi hlavou, co mi tím mělo dojít. Samozřejmě to byl důsledek únavy. Střídání módu příliš mnoha myšlenek se stavem myšlenky jediné. Kdo četl Jak jsem byla odmítnuta, chápe. Pořád mě to potkává, nemůžu si pomoct. Byla to taky potřeba vyhovět všem. Upozornění, že bych měla víc odpočívat, ukázněněji přemýšlet, ale třeba se i řídit pocity a nedívat se napravo nalevo, pokud se mi do něčeho nechce. Na druhou stranu se držet víc v přítomnosti, než budoucnu a dívat se raději, kam šlapu. Pořádně se obouvat a milion pět dalších věcí.

Ale to nebyla převratná zjištění. Na tohle jsem si přišla dávno. A i když se mi to evidentně nedaří ukočírovat úplně, posun hraničící s mojí spokojeností tam je.

Došlo mi to až teď, když jsem si psala s Verčou. Navzdory tomu, s jakou chutí jsem klukům poslala neschopenku, vytěsnila Previo a začala se věnovat tomu, co pro mě mělo být podstatné, jsem si uvědomila, že moje podstata je úplně jinde. Tam, kde by mě ani nenapadlo ji hledat. Psala jsem si články a odpovídala na krásné reakce kolem nich. Roztřídila sbírku vstupenek ze zámků, divadel a muzeí. Trénovala jsem R a Ř, jak mě je naučili nedávno na logopedii. Studovala jsem Tomáše Baťu, jeho život a dílo, osobní postoje. Celé dny jsem se věnovala věcem přesně tak, jak jsem vždycky chtěla, ale neměla jsem z nich zvláštní radost.

A víte proč? Protože jsem podstatou šašek. Strašně ráda se předvádím. Tak strašně, že bez publika už nemůžu být. Představa, že bych, třeba zdravá, měla sedět tiše osamocená v koutě a pracovat, jednou za čas, v rámci mé činnosti, něco uspořádat, je pro mě ubíjející. Aspoň teď, zato nezvratně.

Najednou jsem si uvědomila, že každé ráno vstávám a těším se na interakci. Na to, že se nějak nastylizuji a okolí na mě bude reagovat. Na to, že se na někoho usměju nebo zamračím, podle toho, jak bude vypadat nebo se chovat. Na to, že bude v práci taková ta páteční svorná sváteční nálada. Nebo že tam přijdu, a hned ráno mě něco tak vytočí, že budu celý den sprostě nadávat, prodýchávat to častýma procházkama na toaletu a nakonec vlítnu na své milované šéfy. Uvědomila jsem si, že potřebuji vytvářet rozruch a ještě víc reakce na něj. A to bez lidí nejde. A nejde to tak dobře s lidma, co dělají pro mě, jako s těma, co dělají se mnou. Moje volnočasové aktivity, že mají zůstat koníčky, jestli mě mají opravdu bavit. A že se moc těším, až mi zase bude práce ukrajovat velkou část dne. Že moje zjištění, o kterém bude ještě řeč v dalších článcích, tedy že nechci podnikat sama, ale vedle Tomáše Bati, má i tenhle důvod, že to do sebe s tou zlomeninou krásně zapadlo a srostlo.

To je hlavička, šaškova hlavička…