Co mi mělo dojít krásně zapadlo a srostlo. S nohou je to horší.

Když mě ošetřovali na pohotovosti brněnské úrazovky, vyznělo to tak, že noha je nepatrně nalomená. Že to do příští kontroly sroste třikrát. Dostanu ortézu a celé příhodě se od srdce zasmějeme. Věřila jsem tomu bezvýhradně. Noha nebolela, protože jsem na ní už pár hodin nestála, neotekla, díky Maruščinu originálnímu zásahu s obinadlem, které ocenil i ošetřující chirurg. A vypadala jsem přece tak dobře, že mi zlomeninu nikdo nehádal. A i když jsem o tak zázračném uzdravení nenašla nic dokonce ani na těch internetech, kde se to fake news jen hemží, pořád jsem se k tomu upínala.

Tedy do další kontroly. Dva dny jsem na ni připravovala svůj zpustlý zevnějšek. Dobře vypadáš, dobře se chováš, všichni dobře reagují, dobře to dopadne. A opravdu byli na ambulanci úrazovky všichni tak strašně milí, že bych tam nejraději zůstala v debatách a vtipkování třeba celý den. No s diagnózou už to tak veselé nebylo. Sádru necháme nechodící, jediné štěstí, že má kolem mě kdo skákat, protože vstávat opravdu jen na jídlo a záchod, pan doktor byl poeta. Injekce do břicha pořád pryč, sakra. Za dva týdny vyměníme sádru za chodící, tedy pokud to pořád nebude oteklé. A i s tou to bude ještě na pár týdnů. Předpokládám, že potom ještě série kontrol a rehabilitací a pendlování mezi Brnem a Prahou.

Cestou k praktické doktorce a domů, jsem měla naštěstí co dělat sama se sebou fyzicky. Využila jsem toho, že po delší době nevypadám jako něco neidentifikovatelného a něčím částečně natráveného a udělala si pár fotek k článkům. Bylo mi jedno, že mě u toho pozoruje rodinka sedící ve vedlejším autě na parkovišti. Psaní začíná přesahovat trapasy mého reálného života.

Doma jsem se podle očekávání sesypala. Noha mě poprvé od osudné neděle bolela a hrozně otekla, takže jsem na tom byla hůř, než na začátku léčby. Budu muset rušit další týdny, události, které jsem doufala, že už zvládnu a těšila se na ně. Dál se o mě budou muset starat rodiče a milovaná Praha je v nedohlednu. Několikrát v průběhu dne jsem se rozbrečela. Nejsem na to pyšná, pořád jsem se asi vyhnula operaci a následkům, vlastně mi nic moc není, nudit se rozhodně nebudu, ale nemohla jsem si pomoct.

Překvapující zjištění z tohoto rozpoložení pro mě bylo, že jak jsem se dřív upínala na konkrétní lidi, tak se teď upínám na Prahu a život, jak jsem si ho tam zařídila. A taky, že psychika je s fyzičnem propojená víc, než jsem si uměla představit a od toho se bude do budoucna odvíjet i můj postoj k pohybu a stravovacím návykům.

Úplně se mi vybavil jeden okamžik s pohybem spojený. Když jsem takhle v pondělí vstala v půl šesté, abych byla včas na další lekci cvičení na bolavá záda. Byla jsem ospalá, nevrlá, unavená, měla jsem problém s rovnováhou, tedy ještě větší, než obvykle. Kymácela jsem se na jedné noze na nepevné podložce, druhou čeřila vzduch někde u brady a rukama zamotanýma do návleků od gumy máchala urputně kolem sebe, když mi trenér začal hladit záda s pochvalou, že je mám krásně rovná, takovou silou, že jsem přepadla. Smál se, že mě rozhodil, dokud jsem na něj nevrhla pohled plný zloby a nenávisti. Kdyby tu byl teď, přítomen dalšímu okamžiku pohybu, kdy stojím na jediné noze, na kterou to mám oficiálně povoleno, druhou za sebou jako holubice, zatímco v jedné ruce držím dvě berle a druhou zavírám dveře a ještě jsem schopna se dostat zpět do vzpřímené polohy, aniž bych tržila další úraz, přísahám, že bych na něj vrhala už jen pohledy plné lásky a něhy.

Smutek tam je, to je evidentní…