Miluji a nenávidím

Už delší dobu jsem toužila po takové kategorii. Vždycky, když jsem si řekla: „Tak tohle fakt nenávidím!“ nebo: „Ježíši, jak já tohle miluju!“, jsem se neubránila myšlence, že by bylo fajn to rovnou sdílet na blogu, protože už si asi umíte představit, že je to občas pěkný bizár.

Ale nějak jsem to pořád odkládala, až jsem si včera uvědomila, že čas nadešel. Vlastně jde o obraz toho, jak teď funguji. Do věcí se nenutím kvůli okolnostem, ale nechávám se do nich dotlačit vlastním tělem, když přijde jejich doba. Je to zvláštní, ale nad něčím dumám měsíce, třeba i roky, ale nechce se mi do toho, nebo se nedaří, cítím, že to není dobré. A pak najednou přijde ta chvíle, kdy to zapadne, kdy potřebuji jít a tu věc udělat. Jde to samo a je to vážně dobré. A já už se naučila nestresovat se myšlenkami na to, co bych měla, a soustředím se raději na věci, co mi tělo zrovna umožní vytvořit.

O první miluji a nenávidím, si taky řeklo moje tělo samo. Asi, že ho tolik ovlivňuje. A vlastně celý můj život. Lehká maniodeprese, se kterou bylo těžké se sžít.

Nenávidím myšlenky na to, že se může časem zhoršovat. Nenávidím ten stav, kdy mi je zle a nevím proč, když se trápím, že můj život, nic co dělám, nemá naprosto žádný smysl.

Ale miluji se za to, že jsem to přijala jako nedílnou součást svého života, nezačala brát antidepresiva, začala promyšleně plánovat, abych se nemotala v kruhu, nedělala si ze života paseku. Plánování je pro mě moc důležité. Když si udělám v jasné chvíli plán na celý rok, a ten si rozpracuju do měsíců, ve chvíli pochyb a zmatku se ho prostě jen sveřepě držím. Nebo rozhodím rukama a přestanu cokoliv dělat. A tak už se mi nestává, že bych se každou chvíli vydala jiným směrem, nebo zbytečně překopala, co už mám hotové. Posouvám se pomalu, ale jistě k cílům, co mi dávají smysl.

Miluji, jak se probírám z deprese, tu chvíli, kdy si uvědomím, že je všechno v pořádku, že jsem jen měla na pár dní zatměno. Cítím se sice pořád ještě trochu nepříjemně, dobře mi je jen mezi blízkými lidmi, se kterými se pravidelně vídám. Svět kolem mě má trochu abstraktní podobu. Podívám se na billboard u silnice a včera ještě krásné modelky ověšené šperky jsou dnes zrůdy a stvůry a ta paní, co teď prošla kolem mě taky. Ale děsí mě to tak nějak příjemně, protože vím, že to je odbočka mého mozku, která brzy pomine. A tak jsem pyšná, že mezi stvůrami funguji, jako by se nechumelilo. Cestuji s nimi do práce, kupuji od nich kosmetiku, objednávám si u nich burger a pivo. Miluji mánickou fázi, i když mě dřív děsila víc, než deprese. Jsem jako po pár drincích. Ještě veselejší a hlučnější, než obvykle. Za den toho udělám jako za dva, ale víc raději ne, abych se neodpálila na měsíc, to si snažím hlídat.

A miluji, jak se tahle nemoc podepsala na mé osobnosti. Jsem výjimečně empatická, vidím věci, které zdravý člověk vidět nemá možnost. Posiluje mě, že musím občas bojovat sama se sebou. Můj život je pestřejší o to, že občas udělám něco, co vybočuje z konceptu, a nesu následky. Dokonce často poznám narušeného člověka a souzním s ním na úplně jiné vlně, než s ostatními. Jako s mým kamarádem Daviem z anglických dob. A taky už jsem zaznamenala, že to nejspíš podvědomě vycítí i ostatní u mě. Protože jak jinak si vysvětlovat, že několik mých kluků chodilo přede mnou, po mně a největší frajeři dokonce paralelně s holkou, která na tom psychicky taky nebyla standardně. S mými mírami je úleva vědět, že jedni letí na modelky a jiní zase na psychicky vyšinuté ženy. Miluji tu různorodost v nás všech.

Můžu to být ještě víc já?

IMG_8312

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s