Nikdy jsem nepochopila tuhle Ennio Morricone všeobecnou obsesi. Filmová hudba je pro mě věc, bez které se snímek neobejde, bezesporu v něm udělá svoje. Dobrá je údajně jen tehdy, když si jí v zápalu sledování nevšimnete. Ale tím to končí.

Filmová hudba patří neoddělitelně k filmu. Takže bych ji neoddělovala. Nevzniká z žádné momentální osobní inspirace, pnutí tvořit. Nejde o tóny, které v každém rozezní něco jiného. Je to skládání not tak, aby v nás vyvolaly žádoucí emoce. Je to manipulace na objednávku, ne umění, které má moc pozvednout našeho ducha.

Je to jako říct, že chodím na muzikály, když se zrovna mluví o činohře, baletu a opeře. Dobře, přiznávám, že jsem byla třikrát na Fantomovi opery. Pokaždé jsem měla štěstí na Mariána Vojtka, do kterého jsem od té doby tajně zamilovaná. Ale přísahám, byl to jen tenhle jediný muzikál, ve kterém zaznívají operní árie, za skvělého obsazení, s velkolepou výpravu a nebude se to opakovat. Své nenávisti zůstávám věrná.