KVIFF byl podle všeho letos zahájen právě tímto filmem. Kvůli noze v sádře se nemůžu zúčastnit. Ale kdo ví, může se stát, že nic lepšího se tam nepromítalo a promítat nebude a o tolik nepřijdu.

Od začátku filmu jsem se doslova tetelila očekáváním. Očekáváním Formanova humoru, atmosféry jeho filmů, jako Hoří, má panenko nebo Černý Petr. A dočkala jsem se.

Málem jsem odpadla z debat na poradě fabriky (Baťovy závody?), na téma osobního života mladých zaměstnankyň. Z toho, jak když si myslím, že vítání záložáků už trapnější být nemůže, Forman to úplně rozstřelí dechovkou. Nebo z flašky přinesené na jiný stůl. A kytara od Picasse? To nesnese komentáře.

Ale přestože jsem se dočkala, zůstala jsem po závěrečných titulcích sedět jako opařená. Je to tak smutný a krutý příběh. Teda připadal mi najednou krutý. Přestože, co si budeme povídat, o nic tak dramatického nejde. Jedno zklamání v lásce jaro nedělá. Zažili jsme to všichni a oklepali se z toho. Dříve, či později.

Smutná je scéna s vracením prstýnku. Rodiče, kteří nejsou schopní řešit situaci s nadhledem. A smutnej je celej závěr.

Pro mě bezpochyby opět geniální Forman. Tentokrát ale tolik rozdílný tím akutním smutkem, který se během filmu začne šířit vzduchem. Na smutek a trapnost, se kterými ve svých filmech pracuje, si už začínám zvykat. Jen se tomu dá obvykle lehčeji zasmát. Možná je to tím, že tentokrát nejde jen o hříčku, ale z větší části o inspiraci skutečnými zážitky Hany Brejchové, která si také zahrála hlavní roli.