Jedno smutné období

Noha se zlomila. Noha srostla. Ale tím to bohužel zdaleka nekončí.

Maruška mi omotala kotník obvazem i s botou. Nejen, že mi neotekl, ale ještě to posloužilo jako icebreaker s panem doktorem na rentgenu. Na úrazovce bylo normální, že je člověk zraněný a všichni se tam k sobě chovali neskutečně ohleduplně, vyhledávali, čím by mohli pomoct.

Potom mě Maruška odvezla k rodičům, kteří se o mě starali celých těch téměř sedm týdnů. Těch sedm týdnů, ve kterých jsem si já bláhová myslela, že jsou ty nejtěžší. Byla jsem zraněná, v šoku a potřebovala se s tím vyrovnat fyzicky i psychicky. Na zlomenou nohu jsem nemohla po celou tu dobu. Takže jsem byla závislá na skákání po té druhé, která byla ze začátku taky pohmožděná. Pomáhala jsem si rukama, ve kterých jsem nikdy neměla žádnou sílu, takže mě bolelo celé tělo. Další neskutečně náročná věc byla pro mě hygiena. Vůbec jsem nechápala, jak si můžou přátelé myslet, že mám náladu přijímat návštěvy. V tomhle stavu a u rodičů. Představa, že já ležím a po stopadesáté vysvětluju, jak se mi to stalo, a rodiče obskakují nejen mě, ale i moje návštěvy mi přišla absurdní. Pořád připadá. Někdo se dal odbýt snadno, někdo hůř, ale nakonec to museli vzdát všichni. A tak jsem si ležela bokem veškerého dění, já a moje zlomené ego.

Výjimky byly kontroly v nemocnici, na které jsem se snažila zachovávat svůj vzhledový standard a otřesný smysl pro humor. Takže jsem na lichotku paní doktorky na rentgenu, že mám krásný účes a určitě potom někam vyrážím, kontrovala, že teď opravdu častokráte nevím, kam dřív skočit. Ano, byly tam mučivé momenty, ale když to tak hodnotím zpětně, nebylo jich tolik. Převážilo je psaní, čtení, filmy a snění.

Postupem času jsem se začala upínat k 11. 7., tedy dni, kdy mi měli sundat sádru. Sundali mi ji. Bylo to pěkných pár kilo dolů, hned se mi skákalo lehčeji. Jen uletět, sotva, že mě berle se zemí víže. Brzy mě ale zatížilo něco ne tak bílého a elegantního, strach. Možná neopodstatněný, přesto můj a velký. Dařilo se mi ho překonávat pokroky. Odstěhováním do patra, opatrným zkoumáním, kde noha ještě nebolí a kde už ano, jestli udělám pár kroků bez pomoci berlí, prací na věcech, které jsem tak měla najednou znovu po ruce. Dva dny jsem se držela statečně, ale pak přišla první cesta ven, jela jsem si ukončit nemocenskou.

Křeče, bolest a únava. Nedávala jsem, jak se na mě lidi dívají, byť jsem obvykle ráda středem pozornosti. Jak jsem pomalá a neohrabaná. Doma jsem si lehla a brečela, brečela celý zbytek dne. S našima už jsem se do odjezdu téměř nebavila, jako by za něco mohli. Pořád jsem si promítala, jak zítřejší cestu domů nezvládnu. Co všechno se může stát, na kolik způsobů můžu vypadnout z vlaku. Můj strach mě ovládnul natolik, že jsem požádala kamaráda, aby pro mě přijel. Nepamatuju si, kdy jsem naposledy někoho o něco požádala. Ale pamatuju si, jak to dopadlo tentokrát. Naprosto nerespektoval můj strach a pěkně hulvátským způsobem mi pomoct odmítl. Já jsem na to konto odmítla někoho takového akceptovat dál jako svého kamaráda. A tak se toho večera skončilo přátelství, o kterém si třeba jednou počtete, protože bylo vtipné, zvláštní a krásné. Jenže tím neskončilo všechno utrpení toho dne. Ze svých obav jsem splácala status a doufala, že se najde někdo, kdo mě domů odveze.

Nenašel se a já si najednou začala uvědomovat, že vyjma mého bývalého přítele se nikdo nezajímal, jestli mi sádru opravdu sundali. Že vyjma Románka mi nikdo nenabídl, že mě do Prahy doprovodí. Že mi pár lidí neodpovědělo na věci, co jsem jim psala, nebo mi nezvedli telefon. Že se nikdo nezajímal, jak mi je. Nepovzbudil mě, že to zvládnu.

Najednou jsem se ocitla v úplném vzduchoprázdnu. Uvědomila jsem si, že jsem úplně sama. Že byť jsem myslela, že se mi život podařilo hezky zařídit a už ho budu jen šperkovat, nemám nic a z ničeho musím vyjít. Byl to bolestný pocit, ale zároveň ze mě vydoloval sílu, o které jsem nevěděla, že ji mám. A zpod vší té paniky se vyklubal svrchovaný klid.

A jen proto jsem se nakonec dostala domů a daří se mi ráno brzy vstávat, chodit do práce a dělat další spousty běžných činností, které mě neskutečně vyčerpávají a tak dlouho teď trvají. Proto zvládám hloupé pohledy a to, že mě občas v tramvaji ani nepustí sednout.

A abych to zakončila celé nějak optimisticky, především kvůli sobě, dnes jsem si vyšlápla až do lékárny na Letné a ve dveřích mě málem porazil milej kluk s tím, že máme společnou cestu, tak mi aspoň podrží dveře. A potom čekal trpělivě, než lékárnici popíšu své story, pochlubím se, že mám vypsaných všech milion pět potravin, které mi posílí kosti. Počkal, než si vyberu svoje masti na otoky a bolesti a doplněk stravy na vstřebávání vápníku. A když jsem odcházela a zdravila se s ním, smál se na mě, jako na podařený vtip. A to je přesně to, co chci v tom svém novém vycházení z ničeho být především.

Mám divný období…

IMG_8377

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s