Jako by se spolu s mou nohou zlomila i přímka mého života.

Psychicky i fyzicky jsem na tom najednou nevalně a to se promítá i do času, který můžu věnovat tomu, co mě baví.

Krátce předtím, než se to událo, jsem objevila někoho, kvůli komu jsem se chtěla vzdát svého single života. Teď se s ním za boha nejsem schopná setkat a zjistit, jestli se ve svých pocitech pletu nebo nepletu, jakkoliv to uzavřít.

A krátce po sundání sádry jsem zjistila, že bych na prstech jedné ruky spočítala lidi, kteří jsou tu pro mě, když potřebuji pomoct.

A teď dokonce nastal i čas, kdy jsem se rozhodla opustit svoji práci, protože jsme se poprvé nedohodli na podmínkách mého pokračování a nedohodli jsme se proto, že já jsem měla najednou potřebu se té práce zbavit.

Už pěkných pár let si dělím svůj život do pěti částí, na zdraví, práci, peníze, vztahy a volný čas. Hezky podle důležitosti, tedy ne, že by práce a peníze byly důležitější, než vztahy, ale tady beru v úvahu i do jaké míry můžu stav věcí ovlivnit. Na druhou stranu to vypadá, že jsem v bodě, nepomůžeš si sama, nepomůže ti nikdo, takže je to vlastně najednou asi přesně podle důležitosti. Vždycky, když jsem neklidná, projdu si všechny tyhle oblasti a s úlevou zjistím, že některé fungují a jiné třeba ne úplně, ale to je život. Za chvíli se to přeskupí zase jinak, ale pořád je z čeho se těšit, o co se opřít a na čem stavět.

Asi tušíte, kam tím směřuji. Najednou si nemám co procházet, všechny části mého života se rozbily na kusy. A já dostala strach. Jestli se mi je podaří slepit včas a taky, jestli to mému životu prospěje. Jestli bude po té náročné rekonstrukci kvalitnější a šťastnější.

Kostky jsou vrženy, já odhodlaná uspět, v hlavě mi víří plány, které se prolínají s mými sny. Zatím je to snadné, každý krok je krokem vpřed. Ale co je tam vepředu se teprve uvidí.

Pořád divný období…