Romču v roce 2003 nahradila Katka. Psaní nám vydrželo až do roku 2007, ale dopisů už to tolik nebylo. S Katkou jsme byly stejně staré, byť chodila o ročník níž. Bydlely jsme na stejné ulici, kousek od sebe, a od dětství jsme si spolu hrávaly s panenkami. Později vysedávaly na schodech před jejím domem a povídaly a povídaly. V období, kdy jsme mezi sebou udržovaly korespondenci, jsme zrovna byly každá v jiné životní etapě. Ale docela to fungovalo, uměly jsme se respektovat navzájem a vydolovat to společné.

Teď jsme se ocitly v obdobné situaci. Já jsem se rozešla s přítelem a zaměřila se sama na sebe, kulturu a cestování, politiku, práci. A Katka na rodinu. Ale vzájemný respekt a dolování společného se bohužel vytratilo. Nevím, jestli na chvíli, nebo napořád. Ale necítím se jako ten, na čí straně je pomyslný míč. A tak jen doufám, že se Katce podaří vypořádat se sebou samou a budeme v tomhle nejdelším, a jednom z nejhezčích přátelství mého života pokračovat.

Ale když se vrátím k té etapě dopisové, já jsem byla už na střední škole v Brně, vymetala diskotéky, nechala se balit prvními kluky a to vám tedy byly případy. Katka zatím na základní, začal se u ní projevovat talent na vyšívání a šití. U mě zase nechuť k pohybu, která přetrvává, evidentně měla problém mě nahnat do tělocvičny na aerobic.

Z esemeskování s Martinem, což je dodnes normální a moc fajn kluk, jsem se v té éře přeorientovala na to nejlepší z nejlepšího. Všemi dívkami žádaný DJ místní diskotéky Karel, krásný ulhaný dívkař Lukáš z Mokré. Ale abych si jen nestěžovala, tak taky Mates, první opravdové a krásné chození, moje první pusa. A dověděla jsem se, že když jsem se rozešla s Karlem, chodila s ním Romča, to se nám kruh hezky uzavřel.

Ale tyhle dopisy mě už tolik nerozšouply, musím říct. Spíš rozesmutnily. Odráží se v nich Katčina zvláštní povaha, a zvláštní řešení některých životních situací. A to nemyslím, jako její kritiku, vůbec ne. Docela zřetelně ty dopisy reflektovaly, jak dokáží být lidé krutí a urputní, když se nás snaží natlačit do svých představ o světě. Někdo tlaku podlehne, někdo se brání tím, že sám nevhodně útočí. A někdo zvládne obojí. Z vlastní zkušenosti teď vím, že útočit je snadné, ale uvědomit se, je složité. A věci napravit někdy už třeba i nemožné. Byť jsem si nejdřív dopisy pečlivě ukládala na stranu, protože tyhle už jsem si chtěla ponechat, skončily nakonec v koši také, právě kvůli tomu temnému podtónu osobního boje.

Tyhle byly od Katky…