Je to dobrý

Je to dobrý, je to za mnou. Myslím to období, kdy jsem nechtěla jít spát, protože budu muset vstávat. Kdy jsem se probudila, a vstala jen proto, že jsem si slíbila, že to jednoho dne bude zase všechno v pořádku. A toho že docílím jedině, když se teď zatnu a půjdu na tom makat. Vybojovala jsem si to všechno sama. A posílilo mě to neskutečně.

Jestli jsem si myslela, že moje problémy začaly mojí slavnou zlomenou nohou, byla jsem bláhová. Zpětně, po několika upřímných rozhovorech v posledních dnech, jsem se dostala až do doby před dvěma lety, kdy mi začaly problémy ve vztahu, bylo toho na mě moc v práci a odnášelo to zdraví i mé volnočasové aktivity. Přesně tak dlouho jsem zvládala ukazovat, že jsem taky jen člověk. Mírně řečeno. Někdo to rozdýchal a někdo ne. Když to vezmu kolem a kolem, vidím teď, jak jsem se chovala a jsem za tu sebereflexi vděčná. Ne, nezvládla jsem to s elegancí, ale aspoň jsem prozřela. Ty lidi, co mám kolem sebe, to viděli po celou dobu a mohli za mnou přijít a být ke mně upřímní. Ale všichni mi naložili až teď v závěru. Ale o to byl ten závěr mocnější. A co je opravdu důležité, nikdo z nich nade mnou nezlomil hůl. Dali mi novou šanci a možnost pokračovat a napravit se.

Když jsem u té vděčnosti za vlastní prozření. Je to pro mě opravdový dar, tím spíš, že jsem se přesvědčila, že jím není obdarován každý. Nemůžu nevzpomenout na Kubu. Když jsem ho požádala jako kamaráda o pomoc a on odmítl, a ještě docela necivilizovaným způsobem, pro mě v tu chvíli skončil. Vnitřně jsem se od něj úplně odpoutala a co víc, smazala si ho z Facebooku. Po pár dnech to zjistil a tak mi naložil, že jsem si přidala další do série probrečených dní. Nerozveselilo mě ani to, že mi na fakt, že už s ním nechci mít nic společného, reagoval jako stoprocentní uražený egoista tím, že už se se mnou nechce vidět. To až druhý den ráno jsem se jeho výlevu od srdce zasmála a tím ho považovala za vyřízený. I ten konec přátelství. Nepomohl mi, pomohla jsem si sama, všechno odpuštěno. Co když bude někdy potřebovat pomoct on, chci tu pro něj být. Napsala jsem mu, že jsem probrečela večer kvůli těm věcem, co mi napsal, ale dneska už se tomu směju a jen mě zajímá, jestli má tak rád mě nebo sebe, protože ta reakce byla vážně přes čáru. A dostalo se mi neskutečně hloupé přednášky o tom, koho on má rád a co se stane s lidmi, kteří z okruhu já, já, jen já vypadnou. Asi si při ní už ani neuvědomil, že jsem vypadla na základě toho, že on zradil mě, když jsem ho potřebovala. Jednoduše neprozřel. V apatyce nekoupí.

Ale já? Já se srovnala se svými dočasnými fyzickými limity. Co si budeme povídat, ani před tím úrazem jsem toho moc nenaběhala. Vždycky mě bude víc blažit pocit, že jsem o víkendu přečetla tři knížky.

Vzala jsem zpátky svoji výpověď. Jako ostatně všechny před ní. A i když nevím přesně, co mě v téhle práci pořád tak drží, že se nemůžu pohnout, zkusit něco nového, kývnout na lákavou nabídku kamaráda, rozhodla jsem se dát prostě na pocity. Slíbila jsem, že se polepším a vážně to hodlám udělat. A tak se nechávám držet tou neznámou mocí v šachu dál a užívám si to. Jako bych zrovna nastoupila. Práce mě zase těší, klienti neštvou, do lidí z firmy jsem zamilovaná. A tak odkládám pocity, že bych měla a věnuji se těm, které mi říkají, že tohle je momentálně důležitá součást mojí podstaty.

Jsem už jen krůček od setkávání se s přáteli. Je to banální, když se tři měsíce neválíte ve vzduchoprázdnu, ale takhle? Nemůžu se dočkat. Vidět jejich tváře po takové době, říct si, co je u nich nového a chlubit se, jaký debil jsem byla já. Dojít do kavárny a objednat si jídlo, které mi donesou na talíři. Místo dobelhat se do práce a objednat si jídlo u Petra, který mi ho musí nosit v plastovém obalu. A to nemluvím o tom, jaké podniky začnu obíhat a proč. Dobře, o tom proč promluvím. Pořád mám to své pnutí, potkat se s tím slavným budoucím otcem mých dětí. Diář se mi už zase plní víkendy s přáteli mimo Prahu, jako by mi chtěl ukázat, že z letošního léta nakonec přeci jen něco urvu.

A já mám zase pocit, že svou vůlí urvu všechno, co je pro mě důležité. A už se mi zase daří urvat každý den aspoň prchavý okamžik toho absolutního štěstí, které mě zaskakovalo, než jsem dostala ten blbej nápad. Vyrazit na lont a zmrzačit se tam.

Tohle na lont nevypadá, tady budu v pohodě…

IMG_6242

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s