Ty první byly stejně telecí, jako s ostatníma holkama. Nevím, proč jsem si myslela, že jsme my dvě spolu byly víc nad věcí. Chytřejší, vtipnější a řešily nesmrtelnost brouka. Prožívaly jsme samozřejmě ty samé blbosti. Nesnesitelnou školu, jak jsme jedna méně vtipná a hezká než ta druhá a hlavu jsme měly v pejru z kluků.

Do dopisů jsme si dávaly dárečky. Nevím proč a nevím, kde jsme ty kraviny pořád braly. A taky jsme si kreslily obrázky, na které jsme lepily dárečky a psaly krátké průpovídky. A některé byly opravdu krásné a doufám, že se Adrianka nebude zlobit, když se o ně podělím.

Postupem času naše dopisy získaly přesně to, co jsem si pamatovala. Jejich psaní nám vydrželo do dospělosti. Ještě když jsem žila v Anglii, jsme udržovaly korespondenci. A tahle psaní už byla opravdu plná inteligentního humoru, úžasných společných zážitků a vzájemné lásky. Spoustu z nich jsem si schovala, protože tohle už jsou listy popsané slovy, co se dotýkají mého srdce.

A když jsme u toho srdce. Společně jsme chodily třeba na fotbalové tréninky do Tvarožné, kde jsme měly vyhlídnuté kluky. A do Apetita. Diskotéka, kde se vyskytoval právě třeba DJ Karel, zmiňovaný už v dopisech od Katky. A na Zámeček. To byla diskotéka v prostorách opravdové místní usedlosti nebo zámečku, takže pěkné prostředí. Byla vyhlášená. A ještě za našeho mládí, tam hlídali vstup dvě holohlavá zlatíčka a jezdili sem kluci z Brna. A jestli vám ten název něco říká, tak vězte, že jsem se o Zámečku zmínila, když jsem se vám svěřovala, jak jsem byla odmítnuta. Je to sotva pár týdnů, kdy se na sobotní večer Zámeček znovu otevřel a my se tam vydaly s Mončou a právě Adri zavzpomínat. Nevěděla jsem, co od toho čekat, ale byla sranda a ani ve snu by mě nenapadlo, že to bude mít takový přesah. Že cestou domů napíšu poprvé, s trochou krve ve spoustě ginu, tomu klukovi, co ho chci potkat.

Bylo by víc, než symbolické, kdybych poslední lásku odstartovala právě tam, kde jsem prožívala ty první. Jen už si o tom s Adri nepíšeme dopisy doplněné obrázky, ale vyťukáváme textovky plné smajlíků na Facebooku.

Společně jsme taky jezdily na první dovolené bez rodičů. V létě do chaty v Jedovnicích nebo Jeseníkách, s našimi kluky a celou úžasnou partou lidí. A neváhaly jsme do Jedovnic vyrazit i samy dvě, jen tak se stanem.

Když už jsem zmínila stanování, tak jedno jsme podnikly s dalšími holkami u Adri přímo na zahradě. O prázdninách jsme vztyčily dva stany, vařily si na plynovém vařiči, občas se prošly, ale jinak se pohybovaly zásadně kolem těch stanů. A slovo pohybovaly je na místě. Dřepovaly jsme od rána do večera a domů jsem tenkrát přijela ještě hubenější. Vlastně vážně uvažuji, že čapnu stan a vetřu se ke Kalábovým na zahradu, odhadem tak na půl roku.

Podívaly jsme se spolu i do zahraničí. Hned po dokončení autoškoly jsme odjely do Itálie. Bylo to asi o něco později, než jsme plánovaly, protože já jsem udělala jízdy až napodruhé. A s varováním, ať nejezdím tak rychle, že toho ještě moc neumím. Zato s námi jel medvěd Kodiak. A Španělska, tam s námi zase byla neskutečná paní Babicová. Naštěstí jako delegátka, ne jako kuchařka. A nemůžu opomenout ani výlet do Bratislavy, kde jsem potkala kolegu z Anglie a s Adri jsme měly málem smrt, že místo návratu domů, sedíme ve vlaku někam do Maďarska.

Psát jsme si přestaly, až když jsem natrvalo přesídlila zpět do republiky a vlastně se tím uzavřelo tak nějak i naše dětství a rané mládí. A snad proto jsou ty dopisy vzpomínka nejnostalgičtější. A jestli mě něco těší víc, než vzpomínky, tak to, že jsme stále nejlepší kamarádky a aspoň do našich pamětí vpisujeme nové zážitky a nová období.

Adrianky dopisy…