S Verčama jsem si psala hned dvěma.

S jednou na základní škole.

A to byly zvláštní dopisy. Už tím, jak byly vždycky zabalené do dalšího papíru a nadepsané přísně tajné a nikomu neukazovat.

Zatímco jinak se mi holky pořád omlouvaly, že pokulhávají za tím, jak odepisuji hned a dlouhé dopisy k tomu, Verča mě neustále urguje, abych jí psala. Ty dopisy vyznívají zoufale, jako by nevěřila v naše přátelství. A přitom já ji měla moc ráda. A naopak si vedle ní vždycky připadala hloupá, nezralá a nedostatečná.

Samozřejmě jsme řešily chlapy. Řešila já jsem někdy v životě něco jiného? A když to teď začalo vypadat slibně, totiž, že ve třiceti se to obrátilo a začalo mě zajímat všechno ostatní, jen ne oni… Začala jsem si toto vzácné nové období užívat, ale to jsem netušila, jak prchavé bude. To bych se nesměla náhodou podívat na jeden obligátní rozhovor. Už mám zase místo mozku z chlapa kostku. Ale třeba to ještě nějak odezní, nebo já nevím.

Ale tenkrát, to jsem ještě byla zamilovaná do Peti. Měla jsem možná spousty mindráku, ale taky dobrý vkus a později i štěstí, že jsme na sebe narazili někde na sítích a jsme v kontaktu. Takže Peťo zdravím a blahopřeju k rodince, která se rýsuje nebo se už možná v těchto dnech vyrýsovala definitivně.

Docela by mě zajímalo, kde je téhle Verči konec. Od školy už jsem o ní neslyšela.

To s druhou Verčou jsem si psala na střední. Bylo to jen maličko dopisů v hodinách, co se dochovaly a ještě míň, co mi napsala do Anglie. Zato vím přesně, co dnes dělá, protože i přes drobné peripetie naše přátelství přetrvává. A já ji čas od času navštívím v Brně, kde žije se svojí rodinkou. A jsem za ty občasné návštěvy moc ráda, protože když ji milujete, není co řešit. Už ani nemám odvahu napsat, co se v těch dopisech propíralo. Zapojte fantazii. Nebo ji nechte vypojenou, i tak na to přijdete.

Tak tohle jsou, prosím, ty ze základní…