Zámeček Pozořice

Táhne se jako nit mým blogem i životem. Je menší, než si pamatujeme, spíš roztomilý, než oslnivý. Mám na něj vzpomínky z dob dávno minulých, i z před pár týdnů.

Zatímco tenkrát jeho návštěvu provázela domněnka, že jsem moc škaredá, tlustá a blbě oblečená, než abych tam někoho sbalila, dneska je to fakt a zdaleka mě to tolik nestresuje. Zatímco tenkrát jsem se bála, že mě někde vyhmátne Čermák (obecní policista) a dala si panáka na začátku a pak celý večer snaživě střízlivěla, dneska jsem tam v euforii vzpomínek poslala randál ginů s tonikem a Kuba Libre navrch. Zatímco dřív jsem nervózně poposedávala doma připravená dlouho dopředu a všude po mém pokoji se povalovalo oblečení, které neprošlo, dneska jsem se oblíkla do toho jediného, co jsem si přivezla. A namalovala si aspoň pusu na rudo, aby to vypadalo, že jsem se snažila. A teď kecám, dokonce jsem si k té příležitosti koupila odpoledne nové tričko. Ale jen proto, že to, co jsem si přivezla, bylo bílé a já fakt nestála o to, abych na parketu zazářila neonem. A zatímco tenkrát jsem vstupovala dovnitř se zoufalou touhou okouzlit chlapa snů, dneska jsem šla zavzpomínat, bavit se s kamarádkami. A tak se stalo, že jsem si odtud konečně jednou odnesla, pro co jsem přišla.

Celý večer byl nakonec lepší, než v mých představách. Přišli překvapivě starší lidé. A když už ne starší, tak rozhodně všichni krásní a zajímaví. Takže nás to bylo důstojné. Skvěle jsme se bavily, zatančily si a tak vůbec. Já se omlouvám tomu ukrajinskému klučinovi, vážně jsem mu nerozuměla ani slovo, i když to spíš vypadalo, že jsem po lobotomii a ještě si z něj dělám srandu. A děkuji tomu plešatému gentlemanovi za lichotku. Že mám nejkrásnější rty z celé diskotéky, je maximum, co jsem mohla ve svém věku se svým momentálním vzezřením porvat, a tak jsem odcházela domů maximálně uspokojena.

Jestli mám jmenovat ještě jednu výhodu dneška, tak je to určitě to, že se neberu tolik vážně a troufnu si dělat věci, co by mi v patnácti stud nedovolil. Ovšem nevýhoda je, že často zapomenu, co jsem chtěla udělat dřív, než to uskutečním. Tak jsem holky z Prahy ochudila o fotku s pravým pozořickým lambersexuálem, o kterou jsem chtěla požádat, ale…

Každá sranda ale jednou končí a tak i my s Adri jsme doprovodily Monču a vydaly se pěšky do rodných domů. A protože já to mám ještě o něco dál, nenapadlo mě nic lepšího, než napsat člověku, se kterým jsem se po náhodném zhlédnutí jednoho rozhovoru moc chtěla potkat, a dala už tak vydařenému večeru nečekaný přesah do dalších dní.

Stejně jako Zámeček, i tyhle dvě se táhnou…

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s