Jestli jsem něčím trpěla, od chvíle, kdy jsem dosáhla určitého věku, byly to nesprávné otázky. Otázky ze všech stran a na věci, co pro mě nejsou tolik podstatné, vlastně na mě ani nezávisí a moc mě nedefinují. Asi tušíte, jsou to obligátní: Ještě nejsi zasnoubená? Kdy se budeš vdávat? Kdy budeš mít děti? Kdy budeš konečně žít reálný a dospělý život? Asi si přede mnou chtěli zachovat tvář, když nedokončovali tu větu, jak jsem vycítila, že by mohli. Život, ve kterém jsi zavřená doma, měníš jednu plínu za druhou, a své plány a názory nahrazuješ kouzelným slovíčkem my.

Vyřešilo se to samo. Ne tou svatbou a dětma, ale tím, že jsme se rozešli s přítelem a já zůstala na prahu třicítky sama. Ani nespočítám, na kolika tvářích jsem viděla zračit se zděšení a to, jak jsem politováníhodná. Ale to mi tolik nevadilo, protože jen já můžu chápat, nakolik nejsem vztahový typ, a jak jsem tím pádem v pohodě. Navíc jsem brzy pochopila, že se v těch pohledech nezračím já, ale jejich vlastní pocity, takže jsem se na nikoho nedokázala zlobit. Čeho si naopak moc cením je, že spousta lidí tváří v tvář mé domnělé pohromě odhodila masku spokojenosti a já měla možnost nahlédnout do vztahové reality. Spousta lidí je spolu jen proto, že se bojí být sami a neumí to, že se o sebe neumí postarat a jsou na svém partnerovi ekonomicky závislí, že se bojí, že stejně nenajdou nikoho lepšího nebo že nenajdou nikoho tečka. Je to možná smutné, ale svým způsobem to chápu. A hlavně do toho nemám co mluvit, každý si musí zařídit život podle svého, protože zodpovídat se bude nakonec zase jen sobě.

Po tom, co jsem měla krušnější období, ve kterém občas pohodu a klid vystřídaly nevyrovnanost a ataky paniky, došlo k příjemnému vývoji. Začala jsem být opravdu a bezvýhradně šťastná. Samozřejmě ne od rána do večera, to plyne z možností života, je to přirozené. Člověk má jen omezenou kapacitu a tak musí volit z těch milionů věcí, co by v životě chtěl, pouze těch několik málo, co zvládne obsáhnout a občas se zmítá v nejistotě, jestli volí správně. Ale v globálu a vlastně i tom našem Previo Globalu, který mi bere zásadní část času a nervů, jsem prostě spokojená. A konečně se mě lidi ptají na to, co jsem si vždycky přála, totiž jestli jsem šťastná. A o to víc si to užívám teď, když říkám, že ano, a je na mě vidět, že to je pravda pravdoucí. Prostě a jednoduše: Jsi šťastná? Je to úžasný pocit. Být šťastný sám o sobě a mít kolem sebe spoustu lidí, co to zajímá, co si přát víc.

Ve chvíli, kdy jsme se s touhle situací všichni srovnali, přišla nová fáze a s ní tací, co se neptají, ale rovnou mi život plánují. A hned mám jasno, co si přát víc. Na schůzkách mě ohromují přesnými výpočty, jak dlouho si mám dát pohov od chlapů. Nebo strategií, podle které je blbost být vůbec sama a mám si někoho najít co chvíle, ale nebrat to proboha vážně, protože jaký lepší smysl může člověk dát svému životu, než běhat po schůzkách, spát s každým, kdo o to projeví zájem, tuhle etapu si užívat a těšit se, jak si časem najde kvalitní vztah. Tyhle rady se už přesunuly i na jiné oblasti života a já už díky bohu vím, co mám jíst, co cítit, co si myslet a kde jsem doma. Byla jsem z toho trochu poděšená a uklidnila mě až kamarádka ujištěním, že kdyby mi bylo 35, tak už by mi něco řekla, ale ve třiceti je to ještě v pohodě, mám ještě čas si někoho najít, i když už taky ne tolik. A kolegyně na mateřské zase znejistěla poznámkou, že si mám najít chlapa, než si pořídím kočky. A další kamarádka uklidnila nabídkou, že pro mě mají chlapa, je mu čtyřicet a má barák, jen teda v Brně. A tak to jde pořád dál.

Nevím, jestli je provokuju tím, že jsem teď víc vidět, slyšet, protože toho víc dělám, mluvím sama za sebe a plánuji, jako o život, abych své období samoty a klidu využila. Nebo je to tím, že jsem v důsledku tohohle výčtu daleko vyhraněnější, spoustu věcí nepřecházím mlčky, říkám, co si opravdu myslím a občas to nejsou hezké věci. A jak toho mám v hlavě tolik, špatně spím a jsem věčně unavená a podrážděná a není se mnou zkrátka k vydržení.

Možná, že je to všechno svým způsobem obrana, potřeba mít navrch. Nebo mi chtějí hodně nešťastným způsobem pomoct. Mě to ale nutí k jedinému, trénovat se v tom, aby se to po mně svezlo jako po hodně šikmé střeše. Abych nikoho nenechala formovat můj život, dokud o to nepožádám. Ale taky abych se na truc nevyhranila proti věcem, které mi do života můžou přijít a obohatit ho.  A vlastně ještě k něčemu, dělat si z toho legraci, tyhle mudrosloví sbírat, vyprávět na potkání a sepsat si je do článku, abych je nedej bože nezapomněla. Schválně, kolik z vás se v tom dneska pozná?

Jako bych už tenkrát tušila, nestojím o rady, rad mám dost…