Film Miloše Formana. Jak ostatně jinak u mě. Teď, v tom mém – miluji Formana – období. Konkurs je ze dvou půlek, asi jako ty dva zedníci v Černém Petrovi.

První, Kdyby ty muziky nebyly, je o dechovce. Dvou kapelách, jejich hodnotách, osobnostech a cílech. Slovy klasika, dechovce jsem nikdy nemohla přijít na chuť. Nechuť. Folklóru obecně, přišlo mi to celé zaostalé a kýčové a nešťastné. Ale z konceptu mě vyhodil už Kundera popisem našich tradic v Žertu, a teď se to povedlo i Formanovi právě muzikami. Asi to měl být humor na hraně, ale přišlo mi to celé o poznání poetičtější a laskavější. Zatímco v jiných filmech používá dechovku na podtržení absurdnosti a směšnosti situace, možná často poslední tečku bizáru, tady jí dává obrovský prostor, coby umění. A tak mi nakonec ty zapálené řeči a snahy nepřipadaly vtipné, protože jsem sama hořela.

Druhá část, Konkurs, u hudby zůstává. Přenese nás na konkurs na zpěvačku k Suchému a Šlitrovi. Pro mě jen vidět ty dva takhle mladé byl neskutečný zážitek. Nikdy mě nenapadlo, že byl Suchý takhle charismatický krásný chlap. Štěstí, že se moc nepotkáváme věkově, už bych nevěděla, za kým běhat dřív. Vlastně by byl ze mě docela dobrý film ve Formanově stylu. A k dotvoření bizardnosti bych nepotřebovala dechovku, vystačila bych si sama. Nicméně v tomhle filmu je za hvězdu Věra Křesadlová. Do té jsem se naprosto zbláznila v Intimním osvětlení a od té doby, kdo ji kam dosadil, tam to u mě vyhrál. Jsem z ní vždycky na větvi a neschopná spustit zrak. Konkurs už je zase klasika, trapnost střídá trapnost, ale když jsem viděla, jak jsou ty chudinky vyděšený a ztrémovaný, tak jsem se moc smát taky nemohla.