Co pamatuji, byl můj nejoblíbenější film vždycky Saturnin. Originální plakát k němu ostatně zdobí zarámovaný můj pracovní stůl. První republika, roztomilý humor, výborní herci a krásné prostředí. Snad, že jsem zestárla a poněkud obhroubla, vytříbila si smysl pro humor, loni ho o celou délku předstihl Černý Petr Miloše Formana.

Poprvé jsem film měla tu čest vidět na obnovené premiéře v Lucerně, kam mě vzal Martin. Národní filmový archiv Černého Petra zrestauroval a pozval dokonce představitelku hlavní dívčí role, Pavlu Martínkovou – Novotnou a další úžasné hosty, kteří se podíleli na díle samotném, nebo jeho obnově. Bylo to neskutečně milé, vtipné a srdečné setkání. A co teprve, když se rozsvítilo plátno.

Řekla bych, že mě děj doslova pohltil, ale děj tenhle film postrádá. Pohltila mě maloměstská atmosféra, výsměšná hudba, neherecké výkony herců a herecké výkony neherců. Absurdnost situací a geniální humor. Ten, o kterém jsem se domnívala, že se nedá dělat ani pochopit nikde jinde, než tady u nás. Až později jsem se dočetla, že je to velmi oblíbený film ve Francii, kde mají prý k těmto našim odstínům žertu taky velmi blízko.

Od prvního záběru jsem měla vytřeštěný, pobavený výraz. Vybuchovala jsem smíchy a často byla dojatá. Ozval se ve mně totiž zase jednou i ten malý hrdopýšek. Jako vždycky, když se dovím o něčem, co se udělalo u nás a jinde nemá obdoby. Byla jsem překvapená až za roh.

My dáváme našim spotřebitelům plnou důvěru. A my jim taky stoprocentně věříme. Plameny se maj. Tak čekám, je to tady zajímavý, vole. Ale především. Každej chce bejt astronautem, kosmonautem, radiomechanikem, a když nějakýho kluka dostanem, tak je to určitě nějakej kripl. Vytesat do kamene. A Ladislav Jakim? Ty jeho výrazy jsou od boha. Nebo jak se pokouší o tanec. Co to děláš, mámo? Krájím nudle. No a nakonec to legendární rozbalování obrazů. Vidíte ho, kluka?

Jestli se máte letos podívat na jediný film, podívejte se na tenhle. Je to klenot naší nové vlny a nejen té naší.