Věci školní

V rámci pořádání minulosti, jsem se dostala i k té spoustě věcí školních. Co jsem si je, i přes svůj vysoký věk, stále schraňovala. Vysoký věk a nehynoucí odpor.

Většina jich letěla. Žákovské knížky a studijní průkazy na památku, sešity plné zbytečností, zastaralé učebnice a rozličné pomůcky, třeba slepé mapy.

Překvapilo mě, že jsem neměla zase tak dobré známky, jak si pamatuji. A vrátilo se mi, proč jsem nikdy nešla na vysokou školu. Nevím, jestli jsem si vybrala špatnou střední. Tedy ne obor, to bylo na ten věk docela rozumné rozhodnutí. Věděla jsem tehdy jediné, že ještě vůbec nevím, co chci v životě dělat. A tak jsem si vybrala neutrální hotelovku, od které jsem si především slibovala, že se tam naučím komunikovat, chovat ve společnosti, jazyky a možná základy na počítači a občas někam vycestuji. Ale asi určitě špatnou konkrétní školu, brněnskou Charbulovu. Nebo jsem odjakživa příliš útlocitná a přemýšlivá.

Vrátilo se mi, jak jsem se musela zaobírat spoustou zbytečných věcí, a nikdo mi nikdy nevysvětlil proč. Jak se po mně vozili učitelé. Frustrovaní a špatně placení lidé, které evidentně jejich práce nebavila, a neodváděli ji dobře, když mi školu zprotivili pro zbytek života. Vzpomněla jsem si na několik situací naprosté bezmoci. Když mi, to snad ani nebyl učitel, ale nějaký dohlížitel nad praxí, podepsal odpracované hodiny na nějaké školní akci a potom to popřel s tím, že jsem si je podepsala sama. Musela jsem to o prázdninách nahrazovat. Teda to by mi mé vnitřní principy nedovolily, nechala jsem si ty hodiny podepsat od Adrianky strejdy, který měl restauraci. Nebo když jsem odevzdala nějakou maturitní práci a ten, co ji měl hodnotit, mi řekl, že je perfektní, že roky lepší nečetl a není na ní potřeba nic měnit. A pak mi ji při maturitě neskutečným způsobem rozcupoval a já musela sedět a poslušně, zkroušeně kývat, jestli jsem tu maturitu vůbec chtěla udělat. Jak mi zprotivili dějepis, protože jsem mohla umět učebnici nazpaměť, dohledat si všechno, o čem v ní byla okrajová zmínka, ale stejně jsem byla mimo, protože zástupci ředitele připadalo jako středobod vesmíru místní označení zájezdních hostinců v Brně z dob dávno minulých. Neváhal si ty hospody procpat do osnov a hodnotit nás na jejich základě. A procpal si tam toho víc, takže jsem byla ráda, že jsem prolezla a opravdu důležité věci z našich dějin si dostudovávám dnes.

Vlastně jak si to tady tak sepisuji, všechny křivdy světa, je to poprvé, co se jim dokážu zasmát. A to je opravdu dobrá zpráva. Asi se vždycky dostaneme z toho, co na nás napáchají jiní. Kdyby to mělo trvat i spousty let, ale dostaneme. A mě to nakonec nasměrovalo na dráhu života, ve kterém jsem šťastná. Naordinovala jsem si školu života, a na léta odjela do Anglie. A bylo to to nejlepší, co jsem mohla udělat. A dneska si studuji, co považuji za důležité. A ještě nevěřím každému, cokoliv plácne, a spoléhám na vlastní instinkt a zdravý rozum. Protože vím, že je ve světě spousta lidí, co nejsou na svém místě.

Ale byla bych nespravedlivá, kdybych všechny učitele házela do jednoho pytle. Měla jsem vždycky velké štěstí na češtinářky, které mi rozšiřovaly obzory v oblasti literatury a umění vůbec. Našly si čas, aby mě opravdu vnímaly a upozornily, že mám talent na psaní. Řeč, ještě z prvního stupně základní školy, pronesenou ke spolužákům, ve smyslu, ať si zapamatují, že se mnou chodili do školy, že si jednou budou číst moji knížku, nezapomenu do smrti. A nepletla se, jednou ji opravdu číst budou, i kdybych její vydání měla celé zaplatit ze svého platu manažera v IT firmě a náklad rozdat. Vlastně mě překvapilo, jaký jsem měla cit pro lidi a předměty. Protože když jsem se probírala těmi stohy papírů, sešitů a učebnic, zjistila jsem, že na co ráda vzpomínám a bavilo mě, tedy vedle češtiny to byly jazyky a ekonomie, a teda technika administrativy, ze které nás měl ten, už zmíněný milovník zájezdních putyk, jsou zároveň věci, které mi ještě můžou být v životě k užitku.

Takže školy, s mými zkušenostmi, a tím, co nám z nich chodí na pohovory, ne díky. Ale teď jsem třeba začala chodit na Akademii Baťa. A to je úplně jiná, úžasná a inspirativní zkušenost. Hlavní je pořád to stejné, se neposrat. A navrch dělat věci tak, abych s nimi byla ve shodě, protože jsem nakonec beztak jako jediná oprávněná k tomu, abych nad sebou vynášela soudy.

2 komentáře: „Věci školní

    1. Děkuji moc. 🙂 Z části už se tomu opravdu směji, z části strašně nepříjemná věc. Ale bez těchto zkušeností bych třeba dnes hned nenaběhla na každého, s kým mám problém a nevážila si tolik lidí charakterních a upřímných, jak se říká, co tě nezabije… Tak snad jste si z toho vyvodil něco podobného. 🙂

      Líbí se 1 osoba

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s