Tak si teď opravdu připadám. Asi za to může moje deprese. Já jsem nezpomalila, já jsem se prakticky zastavila. Soustředím se na práci a po ní za odměnu mizím ze světa, čtu, jím a spím. Nic mezi tím.

Tedy krom toho psaní. Tohle období klidu zabrnkalo na moji milou malou potřebu. Je to oslava mého svobodného psaného projevu. Vzbudím se takhle v neděli a řeknu si fajn, nasnídám se a budu si číst celé dopoledne a pak se uvidí, mohla bych si udělat pořádek v papírech. A najednou se mi začne v hlavě skládat článek. A já prostě hrábnu po sešitu a zapíšu si ho. A mám z toho fakt dobrý pocit. Do chvíle, kdy mě začnou při pozdějším snídání nad knížkou, přepadat myšlenky typu, ten sešit se povážlivě plní a blog zeje prázdnotou. Měla bych sepsat článek, jak to teď mám, třeba mě donutí začít přepisovat. Tak v týdnu, říkám si. A ve stejné chvíli automaticky odkládám knížku a sahám pro laptop. Do hodinky je článek na světě.

Psala jsem vždycky rovnou do počítače. Když mě napadlo něco na cestách, dělala jsem si poznámky do mobilu. Klidně jsem si tam v hrubých obrysech vyťukala celý článek. Proč? Prostě mi připadalo, že to tak dnes už musí dělat všichni, že budu trapná a stará, když si budu články šudlat do sešitu. A taky jsem se trochu bála, že do sešitu si je budu psát kompletní a nebude se mi je chtít přepisovat. A toho jsem se bála oprávněně.

Takže pozitivum. Píšu teď mnohem víc a takové ty mé oblíbené malé upřímnosti, kterými se doslova svlíkám donaha. A to jsem si vlastně přála na samém začátku. A stačilo nudit se ve Frídě. A nevědět už, co si koupit. A koupit si tak malý lehký sešit na Zuzky dny.

A negativum? Nemáte možnost to posoudit, je to v tom sešitu a jsem zvědavá, kdo nebo co mě donutí, to z něj přetavit na blog posty.

Když už jsem u té upřímnosti a svlékání donaha, nemůžu si odpustit malou odbočku. Což mě taky hrozně baví. Nevím, jestli si toho někdo všimnul. Občas začnu nebo zakončím článek na jiné téma. Nebo napíšu ale úplnou kravinu. Jenom proto, že je to moje psaní, a že můžu.

Asi nejoblíbenější článek, podle ohlasů, byl Jak jsem byla odmítnuta. O tom, jak jsem se úplně zbláznila z videa na Youtube a do top strop chlapa, co jsem ho v životě neviděla. A jak jsem kvůli tomu začala naprosto přirozeně dělat věci, které by normální člověk prostě neudělal, let´s face it. Začala ho uhánět o schůzku, a v mezičase si o něm zjistila první poslední. Měla jsem místo mozku z něho kostku a prolnul se mi tak do spousty dalších článků a představ. Víc se toho na blog nedostalo a tak jste možná měli dojem, že celá ta aféra nějak časem vyvanula.

Dojem naprosto milný. My jsme se totiž potkali. A nepsala jsem o tom, protože když se ptal, co o tom budu psát, řekla jsem, že nic. A vážně mi v tu chvíli připadalo, že je to něco tak soukromého a zvláštního, podepřeného tím, že on je relativně známý, že o tom prostě psát nemůžu. A tak jsem asi den byla spokojená se svým rozhodnutím a asi měsíc si seděla na rukou už naprosto nespokojená. Protože to setkání mělo v sobě prostě všechno, bylo to na po držce, bylo to vtipný, bylo to taky krásný, prostě materiál, jako když vyšije. Je to bohužel a bohudík tak specifický člověk, že jakýkoliv náznak toho, co se dělo, by k němu neomylně vedl. Nebo si to jen myslím, protože se mi s pohledem na něj zúžilo vidění světa v celé jeho šíři. Každopádně jsem pořád odhodlaná to nepokoušet. Ale demonstrovat na tom svoji upřímnost musím.

Tady všechny ty články ležejí…