Asi jsem si do diáře zapomněla napsat, že jsem se objednala na lobotomii. Asi jsem tam i přesto šla. Asi se operace zdařila. Jak jinak si vysvětlit, že mi nedávno srostlý kotník ještě pořádně zatápí, a já už jsem ve větší smrti, než před tím zpropadeným úrazem? Dodělat práci, odškrtat úkoly, zúčastnit se kdejaké akce, vyřídit nákupy, balení a vybalování a víkend je pryč.

Třeba ten ve Frýdku – Místku. Když jsme se s holkama domlouvaly, nevěděla jsem, jak na tom budu. Když jsem viděla, jak na tom jsem, nezrušila jsem ho. A hlavně jsem tedy nevěděla, kde přesně je Frýdek – Místek. Že pojedu přes celou republiku s několika přestupy. Že ubytování bude temné, postel úzká tak, že se budu celé noci budit hrůzou, že z ní sletím. Ach jak je pohodlné, být single a mít doma postel pro dva jen a jen pro sebe. Nevěděla jsem ani, že bude pršet a zima. Že tam lidi neumí počítat a udržují jednoho v neustálém napětí, jestli se pokusí ojebat sebe nebo tebe.

Ale nevěděla jsem ani, jak ráda Monču, Lucku a Elišku, po takové době zase uvidím. Že ve vlaku budou mrtě lidí, peklo. A bude stavět jen čtyřikrát. Že si budeme povídat, smát se, jíst a nakupovat. Že si uděláme barevné deštníkové fotky při prohlídce města. Že si střihneme jeden rychlý přestup s pomalým, téměř ještě mrzákem, tedy mnou. Že technický důvod, proč si na palubě nemůžeme koupit studené nápoje je ten, že pan řidič zalomil klíč v mrazáku. Že jakmile na zpáteční cestě do Prahy vysvitne sluníčko, nasadím si sluneční brýle a víkend tak budu považovat za úspěšný.

Možná to nebyla lobotomie, ale podvědomé vědění, že občas se vyplatí ponořit se na dno. A vyzvednout z něj poklad. Moji přátelé jsou můj poklad. Moje dno stále volá po odpočinku.

Jedna barevná deštníková…