Mé hodiny

Co si budeme, tikly. Stydím se za to, děsí mě to. A viním z toho jeho. Je tolik odlišnej, snovej, dokonalej ve své nedokonalosti. Zaujal mě, ale sám zájem nezískal, a tak je snad po tikání na hodně dlouhou dobu.

To mě uklidňuje. Že stačí zpracovat, že je konec dřív, než začátek. A o tuhle sféru svého života zase pozvolna ztrácím zájem.

A uklidňuje mě okolí. Matky dovedou být tak strašně agresivní. Kam se na ně hrabou moji bio eko nežeru maso oblíbenci. Ti mě teď ostatně požádali o kreativu k Veggie festu. Toho blížícího se se aspoň zúčastním, a na tom dalším už třeba zanechám svůj otisk. Chtěla bych to zvládnout, neskutečná výzva mých hodnot a schopností.

Ale k tomu mateřství. Třeba minulý týden. Jedna mě bezpříkladně napadla v tramvaji. Jela jsem z rovnátek. Drátky mi vypadly i ze zámečků, ze kterých to nebylo možné. Tak mi to hezky opravili. Ale já měla pořád hezky rozpíchané tvářičky. V hlavě milion pět neradostných věcí a seznamy úkolů. Nekončící seznamy. Nikdy nekončící. V uších sluchátka. A v nich hudbu, která mě udržovala nad propastí zhroucení, uvědoměním si naprostého vyčerpání.

Naproti seděl pár s kočárkem, vedle mě si sedla mamina s kočárkem. A já si to všechno na vteřinu připustila.

Najednou vidím, že se na mě otočila a začíná mluvit. Sundala jsem si sluchátka, usmála se a omluvila, že jsem neslyšela. Zeptala se tedy znovu, jestli tramvaj jede do Hloubětína. Potvrdila jsem to, ona se usmála a omluvila, že mě vyrušila. Já se usmála a mávla rukou, že mě nevyrušila od ničeho důležitého, že jsem jen poslouchala hudbu. Potud dobrý. Jenže ona se usmála a řekla mi, že si pamatuje dobu, kdy pro ni byly důležitý věci, jako takový nějaký moje tuc tuc tuc.

Sluchátka zaplula zpátky do uší, tikot do mého nitra. Jediné, co mě opravdu mrzí je, že ta tramvaj jela opravdu do Hloubětína. Jediné, co mě opravdu uklidňuje je, že ta mamina řeší svým dítětem chudobu třetího světa, zamezuje válkám a samozřejmě taky léčí rakovinu.

Pojďme své životy vést tak, abychom byli spokojení sami se sebou, a neměli potřebu napadat lidi kolem sebe. Někomu tím můžete vzít sebevědomí, odvahu pokračovat v tom, co jemu dává smysl. Ne všichni se umí proti teroru obrnit a ukázat své jasné NE!

IMG_8430

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s