Je 1. září. Děti jdou do školy. Kecám, co by tam dělaly, je sobota. Ale automaticky mi to naskočilo. Protože jsem od hromady bezdětných pracujících slyšela, že končí prázdniny. Všichni z toho dělají každoročně velkou událost, tedy především ti, co nejsou a nemají děti. Tak proč to tak nenapsat.

Já sedím na terase penzionu v Luhačovicích a nic pro mě nekončí, naopak, začíná mi podzim. Už jsem potřebovala vypadnout, odpočinout si, utřídit myšlenky.

Včera jsme to s Maruškou vzaly přes Zlín. Zjistila jsem, že se tam dobře jí ve Fit Foodie. A že si tam jeden neodpočine, protože je celé město prošpikované frekventovanými silnicemi. Taky, že Baťův památník je stále v rekonstrukci. A že ta moje noha už obstojně funguje.

Večer jsme se přesunuly do Luhačovic. Tady si jeden odpočine, i když nechce. Je to moje místo na nadechnutí, načerpání nových sil.

Zatím jsem zjistila, že jsem v něčem jako Ivan Martin Jirous. Když já něco považuji za důležité, a okolí o tom vůbec nic neví, rozčiluje mě to. Ale to mi nepomáhá. Potřebuji zjistit, kdo jsem a co chci a to se mi nepovedlo. Ani po několikahodinové rozmluvě s Maruškou na toto téma v potemnělém hudebním altánku.

Slibovali déšť, na celý víkend. Zatím sedím na terase, ptáci se projevují, slunce vychází, já v sobě konečně zase cítím náznak klidu. Asi je mi jedno, kdo jsem a co chci.

Tady si jeden odpočine, i když nechce…