Nechápu sama sebe. Pohybuji se po milovaných místech. Nepohybuji se po nich sama. Ne, není se mnou top strop chlap, ten drží lajnu neignorování. Je to top strop žena mého života, moje Maruška. Je jako vždy neskutečně milá, inspirativní, snaží se se mnou rozebírat moji krizi středního věku, pomoct mi. A co dělám já? Mám plné ruce práce s tím, jak být co nejvíc protivná. Dopracovávám se mistrnosti v oblastech, jako je sarkasmus a urážka. Sleduji to všechno znechuceně a s lítostí odněkud shora, divím se, co se ze mě stává za člověka. Je mi smutno. Ale neumím se snést dolů a zakročit. Chovat se, jak si zaslouží Maruška, jak si zasloužím já, jak si zasloužíme obě. Jsem nemožná, až bůh brání. Mám deprese.

A možná, že právě pro takový, jako jsem já, existuje na Lesním hřbitově ve Zlíně stručný a jasný pokyn. V budově, kde sídlí pohřební služba a další tematická odvětví, jsou umístěny také toalety. Jestli jsem se naposledy bála jít na záchod, když jsem se jako malá dívala na detektivku, teď jsem se ke své malosti opět propracovala. Děsivé místo, několikrát jsem zvážila úprk, ale můj močový měchýř nebyl nakloněn záložním plánům. A tak jsem se rozhodla znovu dospět a vstoupit. Na vypínači, což je pro tohle prostředí prostě děsivý název, byl pro mě jasný, jednoslovný rozkaz. Zhasni. Ještě děsivější, fatální.

Asi nebudu následovat všechna vnuknutí doslovně. Snad tentokrát postačí, když se uklidním, a přestanu být zbytečná. Zase se stanu tou jedinou, která když si na kolonádě v Luhačovicích přečte, že má sesednout z kola, z něj sesedne. I kdyby na mě mělo sto lidí na druhém konci čekat, než je dotlačím. Ta, která tím jedny naštve, druhé donutí k zamyšlení a další k následování.

To kolo je samozřejmě metafora, momentální inspirace prostředím a pozorováním. Neumím si dost dobře představit rozkaz, který by mě kdy donutil se hýbat.

Nejezděte tam na těch kolech, nerada vidím, když má někdo místo mozku a slušného vychování tachometr…