3. září

Den s velkým B.

Ten prodloužený víkend na mně přeci jen stopy zanechal. Klid a prostředí, skvělá společnost, volný pohyb tělesný i myšlenkový, debaty. A cestou do Prahy Slou magazín. Přečtený jedním dechem. Pondělí jako den s velkým B je toho důkazem. Za chvíli to začne dávat smysl. Vrhla jsem se do toho totiž po hlavě.

Cestou do práce jsem nekompromisně smazala Instagram. A překvapivé množství aplikací, které jsem nikdy moc neprožívala, a už tak jsem jich měla oproti ostatním pomálu. To jako reakce na článek ve Slou magazínu, který mi vůbec dal odpovědi na pár otázek, co mě v současnosti trápí.

Na Facebook, který přežil, jsem umístila dotaz, jestli se mnou někdo půjde na koncerty Pražského výběru a The Plastic People of the Universe. A nevěřila, že se v mém okolí někdo takový najde. Zároveň s uveřejněním dotazu, jsem se smiřovala s tím, že půjdu sama. Ale během pár minut mi zareagovala Verča. Všechno to zažijeme spolu, hurá. Vlastně by mě zajímalo, kolik lidí by odhadlo, že si ráno pouštím cestou do práce do sluchátek Pražákům těm je tu hej.

Odpoledne jsem nastoupila na Akademii Baťa. Ředitel Nadace Tomáše Bati, pan Velev, se mnou prohodil pár slov. A úplně mi učaroval. Gabriela Culík Končitíková nás pak provedla osobností Tomáše Bati, jako prvním tématem. Nedověděla jsem se vůbec nic nového, dokonce jsem měla ještě slušnou vědomostní rezervu, ale vůbec mi to nevadilo. Opakování, matka moudrosti. Navíc jsem tím srovnáním vědomostí nabyla na sebevědomí a ulevilo se mi, že jsem kompetentní pro provázení přátel, po milovaných místech. Ale hlavně jsem byla ráda, že jsem se ocitla mezi lidmi, kteří znají stejné věci, mají na ně stejný pohled a sdílejí stejné hodnoty a postoje. Podle toho, co Gabriela naznačovala, už pro mě příště bude nová valná většina věcí. Já si od toho ještě navíc slibuji, že mi to pomůže nasměřovat koncepci pro mladého pana Baťu, které se zatím nevzdávám, byť si na ni neumím najít čas.

Cestou domů jsem si koupila náplasti na puchýře. Příznačné. Sotva jsem se zbavila psychického bloku, že ta noha, co nedávno srostla, ještě není úplně v pořádku, a rozeběhla jsem se po Zlíně a Luhačovicích, začala jsem na ni, díky puchýřům, kulhat jako nikdy. Zase něco v cestě mé světácké chůze. Ach to se mnou nehne. Už jen proto, že jsem se v centru Prahy, plném krásné architektury a zajímavých lidí, se kterými je co chvíle třeba se umět vyhnout a věnovat si úsměv, zbavila fobie ze špatného našlápnutí, a přestala se koukat soustředěně pod nohy. Zkrátka Co chceš, můžeš. I psát tyhle nesmyslně dlouhé věty, na které jsem přeborníkem.

I takhle vypadají Luhačovice, i proto mají na mě tak zklidňující dopad…IMG_5609

 

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s