Magor a jeho doba

Tohle bych mohla z fleku zařadit do kategorie miluji. Miluji, jak Marek Švehla píše, a Ivan Martin Jirous žil.

Nerada tlumočím obsahy děl. Každé má v sobě tolik poselství a možných výkladů, kolik lidí k němu přistoupí. A kdyby jen to, taky tolik poselství a možných výkladů pro jednotlivce v návaznosti na to, kolik mu je let, co zažil, v jaké životní fázi se nachází, a jakém momentálním rozpoložení, po kolikáté se k dané věci vrací, a mohla bych jmenovat dál. Pročítala jsem si poznámky, které jsem si ruku v ruce se čtením dělala a přemítala, jak je předat dál, jakou jim dát formu, co nechat a co vymazat. A rozhodla jsem se, nechat to být, jak to je. Magor a jeho doba je obrovská knížka plná zajímavých informací. Velkou spoustu z nich jsem už znala, u zbytku jsem se trápila pocity méněcennosti a upřímně se styděla, protože jsem je dávno znát měla. Ale seznam mých poznámek byl překvapivě krátký a různorodý a tady prostě je. Poperte se s ním, jak dovedete. Nebo ho nechte být a rovnou si přečtěte knížku. Pro mě jednu z těch, kterou by měl číst každý. A teď mi automaticky naskočila Bible, nevím proč. Četla jsem obé. Ale kdybyste si chtěli vybrat, za předpokladu, že jste Čech v České republice žijící, sáhněte po Magorovi.

Nemohla jsem si nepoznačit společné stigma, taky byl maniodepresivní.

Pedant na inteligenci a vzdělání. Tam už se s mojí pouhou maturitou neprotínáme, ale spíš mě zaujalo, jak ho uměla vytočit neznalost. To je můj velký problém, se kterým se snažím bojovat, protože vím, že je výsledkem malého ducha ve mně. Jen si to neumím vysvětlit u takové osobnosti, jakou je pro mě Jirous.

Alkohol u něj posiloval pocit absolutní svobody. Tady společná linka končí, i když mi to ne každý bude věřit. A možná končí z jediného důvodu. Narozená roku 1988 neznám nic jiného, než svobodu. Ta je pro mě naprosto přirozená. Nemusela jsem za ni bojovat a pak se s ní snažit vyrovnat. I když si čím dál víc uvědomuji, jak křehká a vzácná je to komodita, pořád mám ještě tendenci zabývat se víc jinými tématy.

Byl alkoholik a na to taky zemřel. A třeba tam roli sehrálo podlomené zdraví z kriminálu, tohle mi vhání slzy do očí co chvíle. Jak stoupá informovanost o tomto období našich dějin, lidé, kterých si už nikdo nevšímal, se stávají osobnostmi a hrdiny, jak jim náleží. Ale většina z nich se to už nedoví, protože umírají zbytečně brzy. Protože žili v době, jaké žili, a jak nejlíp uměli. A to u citlivých lidí znamenalo třeba alkohol. Byť pozdě, začal si vážit svého zdraví a odešel, jako člověk s vůlí žít. Další velké vítězství jeho života, je mi líto, že poslední.

V tu chvíli jsem si uvědomila, že skoro nic neměl… Tahle vzpomínka jeho blízké známé mě zase donutila se stydět. A propadat se do pocitů méněcennosti. A brečet a brečet. Rozhlídla jsem se po svém pokoji, co by po mně zůstalo zbytečných krámů, co si tak pečlivě oprašuju, kdybych najednou nebyla. A hlavně, co by tady po mně zůstalo jinýho? Odejít tak bez majetku, ale jako osobnost, bez které by tento svět nebyl takový, jak ho známe, lepší, než bez něj kdy mohl být. Odejít tak jako on.

První skupina, pro kterou tvořil, byli The Primitives.

The Plastic People of the Universe stále hrají, dnes jsou to dokonce dvě kapely, smutný příběh, ale na obě budu z úcty a vděku chodit. A nejen proto. Jak jsem začala do neoficiální tvorby zabředávat, začala jsem ji vnímat jako umění a chci se o ní dovědět víc, obklopit se jí, dokud to jde.

Když jsem četla o Land artu, nevěrila jsem vlastním očím. Barevné míče naházené do průhonického rybníka fajn, ale Marek Švehla tak skvěle vystihl přípravu, průběh a význam takových akcí, že jsem se tím totálně nadchla a strašně bych si přála je dělat. Zatím mám na polici knížku o Zorce Ságlové a Milanu Knížákovi, kteří jsou pro mě v tomto umění naši stěžejní představitelé.

Knížák sám, jeho skupina Aktual a koncepční umění v Novém Světě je vůbec věc, kterou se chci dál zabývat. Rozhodla jsem se, že si o tomhle člověku udělám obrázek čistě podle jeho umění, ne podle toho, jak dostal strach za komunistů a stáhnul se, ani podle toho, co se říká, že pohnojil potom v Národní galerii, nebo co mu kdo vyčítá.

Neexistuje v lidských dějinách období, které by bylo beze zbytku obdobím šťastným. A skuteční umělci byli vždycky ti, kteří upozorňovali na to, že věci v pořádku nejsou. Proto je jedním z výsostných znaků umění, vytváření neklidu. Tahle Magorova slova rozptýlila mé pochybnosti, jestli má smysl upozorňovat happeningy na situaci v naší společnosti, když se nám zatím nic života ohrožujícího neděje.

Ivan M. Jirous byl redaktorem Výtvarné práce.

Manželka ho začala podvádět se společným známým, otcem sedmi dětí. Přestěhovala se k němu a jeho rodině. Zanedlouho se tam přestěhoval i Ivan. Věra měla s Jiřím dítě, jako otec byl úředně uveden Jirous. Ivan žil s Danou, Jiřího manželkou.

Ženy se při bytových sezeních staraly, aby bylo víno, seděly v koutě a mlčely. Když manželé pořádali nepovolené akce, sedět šel chlap. Přitom to byla doba, kdy například Václav Havel, měl po svém boku Olgu Havlovou, naprosto rovnocennou osobnost. Tady nechci působit nějak vyčítavě a feministicky, co bych za to dala, kdybych mohla sedět v koutě a místo čekání, až najdou tě, poslouchala debaty o kultuře a politice.

Prolnutí undergroundu s disentem, Jirous a Havel. Silný moment.

Jirous je básník, hlavně ve Valdicích se rozvinul jeho talent. Labutí písně.

Byť se autor nevyžívá v popisech násilí, občas člověka zamrazí z toho, jak často a brutálně byli režimu nepohodlní mláceni, což někteří nepřežili. A logicky mě mrazí, že dnešní společnost tyto lidi toleruje na reprezentačních a rozhodovacích postech. A zdánlivě inteligentní lidé, kteří jsou bezpochyby gramotní, mají přístup k informacím, se ženou do spolupráce s agentem STB, který přivedl komunisty zpět k moci. Za všechny to schytá jmenováním Stuchlík, který na mě zíral s tím svým vymytě nadšeným výrazem, a odvážně vysekaným návrhem nového Libeňského mostu přímo na hlavě, prostě odevšud. Nejohavnější stavba světa, jak to pojmenoval příčetný architekt Zdeněk Lukeš. Je pravda, že už na té hlavě to prostě dobře nevypadá, ale on to ani nebyl důvod volebního propadu těchto dvou dárečků v Praze. No a to už vůbec nemluvím o lidech, co jsou schopní říct, že za komunistů bylo líp. U těch prostě předpokládám. Že jim neslouží paměť, že neumí číst. Protože co by to potom muselo být za lidi.

IMG_8460.JPG

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s