Nejdřív jsem, ještě na základní škole, četla knížku. Pak mám být normální. Poznamenala mě neskutečně. A to jsem ji chápala jen v kontextu té rodinné tragédie. Na ten politický mi chyběly znalosti. Později mě ještě víc poznamenal film. Rudolf Hrušínský v něm podal výkon všech výkonů, nezapomenutelný. A moje poznamenání tímto dílem se završilo letos, divadelním představením ve Stavovském.

Nevím proč, ale byla to jedna z těch her, které mi musely dojít. Na konci představení jsem prohlásila, že jediný, kdo si ho zasloužil, byl Milivoj, protože je to prostě příšerný herec. Cestou na tramvaj už se mi to tak špatné nezdálo. A druhý den jsem Adri psala, že to bylo prostě geniální.

O to víc jsem se na Spalovače těšila podruhé. Tentokrát mě na něj vzal Péťa, co spolu děláme. Tentokrát jsem byla unešena od samého začátku. Děsivou výpravou, naléhavými výkony herců. Především Martina Pechláta a Vladimíra Javorského. Na Javorského jsem vůbec vysazená, pro mě jeden z největších herců naší současnosti, impozantní osobnost. Jen tomu Milivojovi jsem pořád nepřišla na chuť.

Neskutečně silný a tíživý příběh. Domů jsem odcházela rozebraná, ale spokojená. Hlavu plnou vznešených myšlenek a morálních postojů. A nevím, jestli si se mnou zase pohrálo moje psyché, ale jak se na konci zhaslo, doznívalo ve mně poselství představení, a sálem hřměl řev tygra, já se opravdu bála. A nevím, jestli se mi to zdálo, namlouvám si to, ale přišlo mi, že byl delší potlesk, než standardně. Delší a vědoucí, jako vždycky, když to tady politicky a společensky úplně v pořádku není, a začne nás to nad tím uměním tížit a spojovat zároveň. Ale možná úplně v pořádku není moje vnímání.

Foto: Národní divadlo