Uklidní a zpomalí vás už kvalitní materiál, zpracování a design. V ruce prostě držíte hodnotu. Přiměje vás vnímat a hledat paralelu s vlastním žitím.

Kamilu zbrzdilo psychosomatické astma, jak jsem se dověděla hned v úvodníku. Ve chvíli, kdy měla pocit, že musí vydělávat spoustu peněz a vést ten nejzajímavější a nejhektičtější život. Mě zbrzdila zlomená noha a ještě víc deprese. Ale když jsem po nějakém čase vykročila znovu na svou cestu, zjistila jsem, že mě to všechno táhne k obdobnému prozření. Byla to cesta velkého slevování z představ, a paradoxně to byla jedna z nejtěžších věcí v mém životě.

Celý dosavadní jsem se totiž přesvědčovala, jak budu úspěšná, známá, mocná, bohatá a najednou jsem si přiznala, že chci být víc sama a mít klid na čtení a psaní a přemýšlení. Že nechci práci věnovat moc času a chci do ní chodit, proto, že mě to baví a ne proto, že v ní vydělávám peníze a mám možnost kariérního růstu. A místo, aby se mi při tom zjištění ulevilo a tlak povolil, cítila jsem se mizerně. Jako zrádce, neschopný ustrašený lenoch. Takže už asi vím, co chci, jen mi bude chvíli trvat, než se s tím vyrovnám a srovnám si to do ideálního poměru práce, peníze, volný čas.

V čem mě tenhle zážitek zabrzdil, je můj přístup k mému okolí a času. Nezapomenu, jak mi téměř nikdo nepomohl, když jsem to potřebovala. Jak mi ještě spousta lidí naložila v tom, pro mě psychicky a fyzicky neskutečně náročném období. Nebylo to nezasloužené, to neříkám. Ale kdyby to byly osobnosti, pro které má smysl dělat něco navíc, nebáli by se mě konfrontovat sami, rovnou když jsem se chovala blbě. Nečekali by, až se přijdu úplně rozložená omluvit. Takže se snažím využít tahle poznání, abych v prvé řadě dělala věci, co těší mě, jsou dobré pro mě. A ve druhé byla opatrnější v tom, komu a v jakém rozsahu se věnuji.

Takže Kamilu a její boj o vyrovnaný spokojený život chápu a je neuvěřitelné, jak jeden úvodník rozjede v člověku myšlení o boji vlastním.

Když se ale vrátím ke Slou časopisu. Je plný zajímavých článků. Třeba rozhovor s Dominique Peclers. Nebo fotoreportáž z Bangladéše, která se na problém výroby v zemích třetího světa dívá z nového úhlu pohledu. Pro mě je plný inspirace, kterou jsem rovnou začala zanášet do svého života. Dověděla jsem se, kam budu chodit nakupovat kosmetiku, jak si poskládat a udržovat šatník. U mě hodně bolavé místo křičící po změně. Byť se mě lidé občas chodí ptát na názor na své oblékání. Tak to asi dovedně maskuju nebo co. Taky jsem si vytřídila mobil, smazala hned několik aplikací a zrušila Instagram, který mě začínal bavit, ale nic mi nepřinášel, jen bral čas. A mnohem raději a méně často teď beru telefon do ruky a jsem klidnější. A asi nikdy nezapomenu, jak jsem se před jedním sympaťákem na Veggie festu v Olomouci pýřila, když jsem mu chtěla dokázat, že kravinama v mobilu vážně neztrácím tolik času, jako normální lidi, ukázala mu perfektně minimalistické pojetí svého displeje, a z výrazu jeho tváře, a udiveného zvuku, který vydal, jsem cítila obdivný respekt.

Doporučuji přečíst. První časopis, který obratem nevyhodím, ba dokonce zařadím do své knihovny a vrátím se k němu, až se budu chtít ujistit, že jsem na té správné udržitelné cestě. Nebo budu hledat další podněty pro vylepšení. Nebo se budu chtít zase dostat do slou stavu.