Poutníci do Lhasy

Ještě, když jsem ležela se zlomenou nohou, a koukala na všechno možné, mě v nějakém artově zaměřeném magazínu zaujalo představení Poutníci do Lhasy. Co si budeme, především proto, že mi zrovna jeden vousáč a černoprdelník uhranul. Jeho životní cesta mi byla neobvyklou, úchvatnou a logickou. Pochopila jsem, že hra má přesně před takovými varovat. Má ukazovat, jaké mají souhrnné rysy, jak může být jejich vidění světa a manipulace ostatním nebezpečné. Bylo mi jasné, že nebudu na jedné nebo druhé straně, budu se zamýšlet nad podanými argumenty, a jako často v posledních letech, budu vlastně na obou stranách současně.

Společné rysy vousáčů, podle toho, co už vím, souhlasily a neskutečně všechny v divadle rozesmály. U nejčastějších pravd, které hlásají, už jsme se nesmáli, protože s těmi nejde nesouhlasit, jak doufám. Jsou to pro mě pravdy základní a neoddiskutovatelné. U těch jsem zjistila, že jsem vlastně vousáč a černoprdelník taky. A že i ode mě už leckdo slyšel, že moje svoboda končí tam, kde začíná svoboda druhého, když jsem se rozčilovala nad chováním ve společnosti. Nějaký výrazný argument proti, už v tu chvíli nám, jsem bohužel nezaznamenala. A vzhledem k tomu, že odpůrci bojovali nepřípustnými prostředky, jako je zbavování lidí svobody a života, a nebylo ani jasné, za co vlastně, nebylo s nimi moc proč sympatizovat. Ani ve chvíli, kdy se jim na konci dostalo téhož.

V Činoherním klubu jsem byla poprvé, a navzdory jeho abstraktní pověsti, mi celé představení přišlo velmi konkrétní. Byť mělo samozřejmě těžký psychický dopad. Dalším překvapením pro mě byl Vojta Kotek. Nejen, že od doby, co jsem ho zahlídla naposledy, zestárnul a zfotrovatěl. Což člověku neujde, když se na jevišti objeví téměř nahý. Ale především je to dobrý herec a místy byl dokonce výjimečný herec. Předvedl tak neskutečný monolog v závěru, že jsem byla chvíli jako v transu. A doufám, že se bude divadelnímu herectví věnovat dál, a budu mít možnost být u jeho dalšího vývoje na prknech, která znamenají svět.

Z celého představení mi úplně vybočovala scéna na policejním výslechu. Nebyla lepší, byla jiná a přidala další rozměr společenských problémů a typů osobností.

Poutníky do Lhasy bylo dobré vidět, ale kdyby se mi to nepovedlo, žila bych dál. Rychle jsem se z dojmů oklepala. Svět po nich je stejný, jako byl před nimi. Jen Činoherní klub i s kavárnou se staly mými oblíbenými místy a míním se tam vracet.

Foto: Pavel Nesvadba

8186f8f234688d5b8fd1c6ae9ce0_r16_9_w640_h360_g4d44229e76c011e8aa580cc47ab5f122

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s